Jedu na sever - z Vientiane do Luang Prabang

Otázka je kudy kam? Mám pár míst, která chci navštívit, jen vymyslet jak se do nich dostat. Poptám se známých a dostávám rady. Z Vientiane podél hranic s Thajskem přes Xanamkhan do Kenthao, pak do Paklay a Xayaboury a nakonec Luang Prabang.

Vyjet z hlavního města byl zase obtížný úkol, člověk zlenivý, zvykne si na městský život a jídlo. Odjezd jsem tedy posouvala a posouvala. A když už jsme vyjela, tak až po poledni. Cesta byla skvělá asfaltka, po které kilometry ubíhaly jedna radost. Jenže se začíná stmívat a já hledám kam se na noc uklidím. Cestou potkávám jen dost drahý rezort, tak si říkám, že zkusím štěstí u buddhistů. Spousta lidí mne to doporučovala, že to je bájový, postavit si stan u mnichů. Tak si říkám, dělaj to jůtůbeři, aj předešlý Tejlorův majitel, tak proč ne já. Najdu klášter, ptám se mnicha, dostanu svolení, oplatím úsměvem a postavím stan. Jsem unavená a je tu plno komárů, tak zapluju do stanu a chci spát. Když se z večerního klidu ozve mužský hlas s otázkou kdo jsem, jestli mluvím lao nebo thajsky a zda mohu vylézt ven. Otevírám stan a vykukuju ven, tam pár týpků, jeden z nich má přes rameno velkou zbraň. Zjišťujeme, že si moc nepopovídáme, tak mi k uchu přikládá telefon z něhož se ozývá anglicky mluvící mužský hlas snažící se mne vyzpovídat. Prý další policista. Po několika minutách se dozvídám, že nesmím přespávat u buddhistů, že mám jít do guesthousu. Odvětím, že v okolí byl jen jeden velmi drahý a že nemám peníze na to, v něm přespat. Prosí mne o pas a já si uvědomuji, že zůstal ve Vientaine. Prostě chytrá holka, cestuje bez pasu podél Thajska, pravděpodobně si mysleli, že jsem nelegálně přeplavala hranice a teď se tu ukrývám. Vysvětluji, že mi mnich dal svolení tu přenocovat, ale to je nezajímá, melou si svojí, ale já vytrvávám a dodávám, že za tmy nikde na kole nepojedu, že je to nebezpečné. Na lístek píšu svoje jméno, národnost a datum narození. Přítomní chlápci se zbraní i beze zbraně, nasedají do aut a na motorky a odjíždí kamsi. Ulehám zpátky do stanu, ale usnout se mi nedaří. Zvláště, když v noci někdo buší na dveře chrámu a vybavuje se s jedním z mnichů a pak prochází kolem mého stanu se silnou svítilnou. Vstávám za svítání, rychle balím věci a odjíždím vstříc příjemnějším zážitkům.

Asfaltka se mění v blátivou cestu, kde je plno bagrů, náklaďáků a dalších stavebních strojů a vozidel, věnujících se jakési práci. Bylo po dešti a cesta byla plná kaluží, rozježděných kolejí, šlape se ztěžka, je to do kopce z kopce. Sluníčko paří, nikde žádný stín. Ale užívám si to, občas si pomyslně zazávodím s thajským autem na protějším břehu Mekongu.

Další den na převozu přeplouvám Mekong, ale zůstávám pořád v Laosu samozřejmě. V těchto místech je hranice tvořena jen maličkou říčkou. Jaké by to asi bylo ji přeplavat a být v Thajsku?

Začíná mi nějaká krizovka. Tejlorova přehazovačka blbne, nefunguje druhé přední kolečko, takže se těžko vypořádávám i s rovinkami. Svaly jsou unavené, myšlenky bloudí kamsi. Jak dlouho budu v Laosu ještě MUSET být? Mám sílu pokračovat? Proč ještě pořád neumím místní jazyk? Co mě má tohle naučit? Vždyť já tady chtěla být jen měsíc a pak putovat do hor, do Himalájí, měla jsem v plánu zase pomáhat v Nepálu ve škole. Touhle dobou už jsem měla pracovat na Zélandu. Hledám nějaká pozitiva, lekce a cestou několikrát brečím. Přiznávám sama sobě, že jsem si to cyklistické cestování chtěla vyzkoušet, jen jsem vždycky našla víc výmluv proč to zrovna nejde, a že teď jsem konečně našla tu odvahu do toho jít. Vesmír nám pomáhá plnit naše (ne)vyslovená přání. Všechno se děje z nějakého důvodu, takže holka se musí otřást a zase pořádně zabrat do pedálů.

Jenže to zabírání jde opravdu ztěžka. Po příjezdu do Xayaboury, kde se chci kouknout na slony si říkám, že ten kopec do Luang Prabang s tímhle stavem přehazovačky opravdu nedám. Sloní záchranné středisko mi taky nevyšlo. Předpokládala jsem, že přijedu podívám, vyfotím a odjedu. Podle mapy jsem dojela k jezeru, kde jsou jen samé restaurace. Jeden místní zaměstnanec mi ale chtěl pomoci, takže mne i Tejlora naložil na auto a odvezl ke "kanceláři". Žádná kancelář to není, ale jen laboratoř, jejíž milá zaměstnankyně mi sdělila potřebné informace o celém projektu a možnostech návštěvy. Potřeba je vždy rezervace online s předstihem, ale dnes a zítra mají nějaké skupiny takže bych se mohla přidat. Jenže cena je trochu nad můj rozpočet, jedná se totiž vždy o dvoudenní záležitost, víceméně vzdělávací. Takže jsem se pak u snídaně rozhodla, že určitě uvidím divoká zvířata při nějakém z mých budoucích treků a vyrážím směr Luang Prabang, tedy spíš jen na autobusák a poslední kilometry dojíždím minivanem.

Už jsem zase zpátky doma. Navštěvuji svojí Lao a Vietnamskou rodinu, užívám si báječné domácí večeře a hraní s dětma. Cítím se zase nabytá energií a připravena nasednout do sedla a roztočit nový řetěz na nové přehazovačce.