Z Pakse do Thakhek

Jak jsem se vlastně dostala z jihu až do hlavního města? Napůl kolmo napůl busmo. Po návratu z okruhu kolem vodopádů a všech těch minikopců v oblasti Pakse, jsem se rozhodla popojet po druhé straně řeky trochu více k jihu a navštívit starodávný chrám Wat Phu v městečku Champasak. Silnice tam vede celou dobu kolem řeky, je placatá a cesta kolmo opravdu bájově ubíhá. Hnedle za Pakse zastavuji a šplhám na kopec na vyhlídku s velkou sochou Buddhy.

Po příjezdu do Champasak po evropsky vyhlížejících turistech ani náznaku, guesthousy vypadají vybydleně. Zabydlím se tedy v jednom penzionku přímo u řeky, to abych si ráno užila východu slunce. K mnoha set let starému chrámovému komplexu to je pár nenáročných kilometrů. Vstupné nepatří k nejlevnějším, ale ráda podpořím údržbu historických památek. Od hlavního vstupu až k cestičce k chrámu můžete využít zdarma elektrických minibusů. Já se nejdříve projdu pěšky, ale zpátky jsem ráda za odvoz. Zrovna, když se drápu po schodech, potkávám se se skupinkou místních turistů kdesi ze severu, kteří jsou doprovázeni dvěma mnichy (jeden s telefonem v ruce, druhý s cigaretou). Zatímco já se do schodu plazím, utírajíce si zpocený podnos (to je ta knírková číst obličeje), stará paní si prozpěvuje. Celá oblast je moc hezká, krásný výhled, to rozhodně. A bez turistů dvojnásobně. Nahoře je jeskyňka s pramenem. Našla jsem si svůj malý kámen pod stromem a zasedla k meditaci, zatímco mnichové u zlaté sochy Buddhy prozpěvují modlitby.

Zpátky do Pakse to pak jede skoro samo. Potkávám možná několik desítek cyklistů. Naštěstí protijedoucích, takže se nemusím nějak přehnaně nutit do šlapání a jen se zdravíme. Když jeden z nich jede ve stejném směru jako já, musím náhodou zastavit a napít se :-D.

Opustit Pakse pro mne bylo poněkud náročnější. První den zabaleno, připraveno, odubytováno, ale pak potkávám mého osobního učitele a místo jednoho obejmutí na rozloučenou se opět dostáváme do hlubokých rozhovorů, při kterých se přesouváme na oběd do jedné příjemné kavárny. Moje setrvání nemá jen benefit v podobě duševního rozvoje, ale také v podobě odpoledního potkání se s úžasným Napůlčechem. Už si ani nepamatuju jaké to je mluvit s někým česky face to face (tváří v tvář, pardon....). Je to bájový!!!

No ale konečně vyrážím, mám před sebou stovky kilometrů a ty se jen tak od stolu neujedou. První den po sedmdesáti kilometrech zastavuji v trochu dražším guesthousu ve vesničce Napong, kde ale mají zdarma pitnou vodu, čaj a kávu. Abych vyrovnala cenu, k večeři mám nudlovou polévku za 10.000 KIP. A moc dobrou, servírovanou lao babičkou s milým úsměvem.

Další den zjišťuji, že je pro mne lepší vyjet brzo, před snídaní ujet dvacet až třicet kilometrů. Dodává mi to pocit, že cesta ubíhá lehce a den je delší. Já se to jednou naučím. Horší je, když cestou nepotkávám skoro žádné místo, kde bych si tu snídani dopřála. Hladovějíc se vrhám ke stánku s velkým výběrem jídla (maso s masem, maso, maso se zeleninou nebo maso s vejci). Takže si vybírám vařená vejce bez masa, rýži, kafe v plechovce a jakési sladké trvanlivé pečivo. Snídaně šampionů. A vlastně jediné jídle ten den, protože přes den se mi jíst nechce a večer nepotkávám žádnou kloudnou restauračku.

Třetí den od rána prší, sice vyjíždím, ale po osmnácti kilometrech zastavuju v městečku Paksong, kde si v pokoji užívám dne s horkým čajem a knihou.

Do Savannakhet je cesta zase snadná, přijíždím odpoledne a prozkoumávám městečko. Upřímně, žádná sláva, takže další den s radostí odjíždím k významnému buddhistickému místu That Ing Hang. Poprchává, já se schovávám v jedné z menších svatyní a užívám si klidu a meditace. Dál než do blízkého městečka Seno nedojíždím.

Poprvé za život ujedu v jeden den přes sto kilometrů. Sice žádné kopce se nekonají, ale pocit je to krásný, naplňující. Vím, že zvládnu cokoliv.

V Thakhek zůstávám ještě další den, balím si zbytek věcí, které tam na mne čekali pod postelí v hostelu a v pohorkách a s krosnou se vydávám na večerní autobus do Vientiane.