Z Luang Prabang do Luang Namtha

Budu se opakovat, když řeknu, že odjezd z města byl zase náročný a konal se až v pozdních hodinách. Ale což, času dost. Cestu už trochu znám, jednou jsem ji absolvovala v minivanu, kdy jsme lehce srazili motorkáře, po druhé v tuktuku a potřetí jsem ji prospala v autobuse. S Tejlorem se to ale zdá být jiné, cítím víc jakoukoliv nerovnost a mám spoustu příležitostí zastavit a vyfotit co je kolem mne. Tentokráte nemohu šířit jen nadšení z překrásné krajiny, ta je trochu zohyzděná velkou čínskou přehradou.

Už druhý den z Luang Prabang se drápu do toho nejkopcovitějšího skoro třicet kilometrů trvajícího kopce, značky ukazují stoupání od 7 do 9 procent a já dupu a tlačim a dupu... Ale to co mne čekalo na vrcholu stálo za to. Guesthouse úplně na špici, krásný výhled, západ slunce, celkem chlad, ale úžasnej pocit ze sebe sama.

Dojezd do Oudomxay je celkem pohodový, najít guesthouse už tolik ne. Spousta toho vypadá vybydleně. Ale úspěch se koná, já se seznamuju s místňáky a po stopadesáti letech zavítám na diskotéku. Samozřejmostí dne bez Tejlora je pěší výlet, takže vyrážím na market a k vodopádku.

No, ale ten důvod proč se trmácím do těhlech končin je obří jeskyně Chom Ong. Je to jedna z největších jeskyní, dá se projít kompletně skrz na skrz, má 16 km. Dá se v ní přespat, ale tohle dobrodrůžo stojí majlant. A cesta tam, ta stojí za to. Jestli jsem si před pár dny myslela, že kopce mám za sebou, tak to byla velká mýlka. To pravé přichází cestou k jeskyni, stoupání 12% a klesání taky. Brzdy skřípou, řetěz padá. Ve vesničce nacházím útulnu, zmobilizuju půlku vesnice, aby mi ji odemkli. Při pohledu na obří místnost, prastaré matrace a deky, si raději stavím uprostřed stan, abych neumrzla. Po telefonu mluvím s managerem jeskyně a je mi přislíben anglicky mluvící průvodce a možnost výběru prohlídky.

Ráno přijíždím k jeskyni, ujme se mne (ne)anglicky mluvící kluk, bez nějakého dalšího tázání mi prodává lístek a po půl hodině vyrážíme. Osmset metrů této obrovské jeskyně je osvětleno, s betonovým chodníčkem. No, není to úplně, jak jsem si to představovala, ale učí mne to raději nic neočekávat. Dojdeme na konec chodníčku a já jsem otázána, zda chci jít dál. S odpovědí neváhám, vyměňuji baterky v čelovce, průvodce zapíná světlo na telefonu a jdeme. Prolézáme skrze kameny, šplháme po dřevěných žebřících, kocháme se uměním přírody, té největší umělkyně. Jsme už dost hluboko, průvodcův telefon hlásí slabou baterku. Nabízím mu mojí power banku na dobití a také na osvětlení, protože tahle malá čínská věc má světlušku. Takže dobíjíme baterku a přelézáme další a další obrovské kameny, prodíráme se mnohými zapeklitými uličkami, až průvodcův telefon spadne a nabíjecí kabel se rozbije. No jsme na 20% procentech baterky, to je asi dost. A jsme také 1500 metrů hluboko v jeskyni! Sedíme na kameni, oba zhasínáme znovu světlo a užíváme si tmu. Ticho, tmu, přítomnost. Cítím nepopsatelnou energii tohoto místa, kameny jsou chladné a teplé zároveň. Je mi krásně, mlčíme. Vyrážíme zpátky, kolem hlav nám proletují netopýři a my vtipkujeme o kovidu. Ten tu není:-)

Pro jistotu si nabíjím baterku na telefonu a jsem pozvaná na oběd od místních pracantů. Jíme a usmíváme se, mám čas, nejbližší guesthouse je jen kolem 40 km daleko. Je na hlavním tahu do Luang Namtha a vedou k němu dvě cesty. V Oudomxay mi řekli, že ta nejpřímější cesta na hlavní silnici je v rekonstrukci, 16 km stavebních prací. No to asi nemám za potřebí, toliko kilometrů po rozbourané cestě, že? Beztak mne tudy ani navigace nenaviguje. A průvodce mi o obou cestách řekne ok ok. Takže jdu tu kratší verzi. Takže to nebylo šestnáct km po rozbourané cestě, ale přes třicet.

Na téhle cestě jsem si uvědomila princip rovnováhy. Ráno jsem se euforicky vznášela v oblacích a teď padám na dno, nejspodnější dno oceánu, kdybych spadla níž, tak už jsem pod dnem. Fyzicky i psychicky. Cesta je jedno velké zbořeniště, kopce mají skoro pravoúhlý sklon a Tejlorovy brzdy si s tím nevědí rady, tak končíme i ve křoví. Radši tlačím. Do kopce řetěz padá při každém záběru, tak tlačím. Projíždím, či vlastně procházím vesničkami, do kterých turisté asi jen těžko zavítají. Některé děti mávají, jiné s pláčem utíkají. Někteří dospělí mne jen zdraví, jiní mne stahují z kola a zvou na pivní párty. S díky odmítám, chci do guesthousu.

Cesta je dvakrát přerušena řekou, takže sundávám tašky a pomáhám nenaloženému Tejlorovi na druhý břeh. Jsem atrakcí pro místní vesničany, jak jen si s tím tahle bílá holka poradí. Jednoduše, nejsem z cukru a i kdybych se náhodou opravdu rozpustila, tak by alespoň čaj nemuseli přislazovat. Řeka je pro ně zdrojem vody na koupání, na mytí motorek i na pití.

Jenže se připozdívá a do guesthousu to je pořád ještě štreka, tímhle tlačícím tempem alespoň tři hodiny. Nalézám tedy malý přístřešek kousek od cesty, stavím stan, vedle karimatky pokládám laošskou kudlu a usínám.

Ráno vyrážím s východem slunce. V každé projížděné vesnici mi svítá naděje na lepší cestu, vždy na začátku se jakoby nějakým kouzlem z rozbité cesty stane asfaltka, která se ale na konci vesnice opět přemění na původní písčito-bahnitou kamennou krásku. Lidé mávají, zdraví, usmívají se. Do města přijíždím akorát v čas snídaně, po skoro denním půstu si dopřávám polévku. Asi vypadám hladově, takže od paní restaurační dostávám dvě rýžové tyčinky a ještě mne s manželem zvou k jejich stolu na dušené rybičky s čili papričkami. Paráda, až se mi ani nechce jet, ale musím, teda vlastně chci.

Hlavní silnice je místy i v dobrém stavu. Místní zkopce lákají k rozjezdu. Až do chvíle, když zjišťuji, že brzdy nefungují a Tejlor se stává neovladatelným společníkem. Ta bezmoc, že nemůžu zastavit, jen lehce zpomalit mi připomíná mojí první zkušenost se sjezdovým lyžováním, kdy mi nikdo nevysvětlil, jak zastavit. Tam jsem alespoň mohla zapadnout do sněhu, tady jsem se viděla akorát tak pod koly čínského náklaďáku. Jelikož tohle píšu, tak je evidentní, že se mi podařilo dostatečně zpomalit a zastavit v protilehlém kopci. Další zkopce už jsem raději Tejlora vedla. Další porucha do seznamu, obržděné brzdové destičky.

Nicméně do Luang Namtha se dostávám, bezpečně přijíždím po lehce skloněné rovince, užívám si to. Trocha bloudění, ale nacházím pěkný a otevřený guesthouse. Prochází mnou nepopsatelný pocit spokojenosti, naplnění.

Vejletím kolem města, navštívím buddhistické památky a bosky procházím gumovníkovým lesem.

Je tohle konec?