Okruh z Pakse do Pakse - část první

Tak konečně jsme oba připraveni. Já i Tejlor. Sice jsem chtěla vyrazit prvního září, ale pobyt v Pakse se protáhl, protože jsem čekala na můj stan, který se stále nachází v Don Det. Po dalších třech dnech vzdávám veškeré čekání, protože se nikomu z ostrovů na řece Mekong nechce a já bych tu mohla čekat do konce roku. Takže ráno balím, připínám batohy na Tejlora a vyrážím směr market koupit si stan a pak hurá rovnou na cestu. Mám v plánu nestandartní okruh. Takže z Pakse do Paksong a pak do Attepeu, odtud do Champasak, pak zpátky do Pakse. Odpočinout a vyrazit na severní část známého okruhu a pak prostě nějak na sever. Jednoduchý ne?

Hnedle první den jsem došla k závěru, že zas tak jednoduché to asi nebude. Už po prvních dvou desítkách kilometrů jsem pochopila, že příště, když si vymyslím nějakou bláznovinu typu objet nějaký stát na kole nebo přeplavat průliv La Manche na jeden nádech nebo snožmo doskákat z Prahy do Berouna, mám se s někým poradit. A ten někdo mě má zastavit, přivázat ke stromu nebo zamknout do sklepa než zmoudřím. Nebo lepší varianta je, nechat mě to vyzkoušet dřív než to rozhlásim do světa a požádám půlku republiky o podporu a naslibuju fotky hor a dolů. Tímto velice děkuji svým podporovatelům na startovači. Teď to jakože fakt musim udělat. No asi to zvládnu to jo, ale bude to o něco pomalejší, než jsem možná očekávala, ale kdo ví.

První den z Pakse je ve znamení vedra (a to myslím opravdu vedrového vedra) a dokopce. Takže Paksong je po celý první den v nedohlednu. Jedu po místní rychlostní silnici, potím se a nemám ani chuť se sebou mluvit (což já většinou mám, ráda si povídám sama se sebou, i když upřímně řečeno, někdy se to nedá poslouchat). Po vydatné snídani se cítím pořád najedená, takže nikde moc nezastavuju a prostě šlapu. Tejlor je borec a prostě to dává, musím uznat, že o něco líp nežli já. Pak se začne objevovat hlad, ale v tu samou chvíli se začnou neobjevovat vývařovny ani restauračky. Pár míst s grilovaným masem mne jako vegetariánku bohužel nezachrání. Na dotaz zda mi někde uvaří rýži mne jen máváním ruky posílají pryč a z vyřčené číslovky chápu, že se najím po třech kilometrech. Tak tyhle tři kilometry byly hodně dlouhý. Ale dočkala jsem se, zastavuji u luxusní restaurace a za 20.000 KIP si dávám smaženou rýži s kešu. Před objednáním mi ještě měří teplotu (jsem rudá a zpocená, asi vypadám na virozu, ale 35° C mne mile překvapilo) a během pár minut mám jídlo před sebou. Hladem mi nejde ani žvýkat, ale nakonec se s tím poperu. Už vím, že do Paksong to dneska fakt nedám. Nejradši bych zalehla tady, ale jedna noc v resortu by stála jako týden v obyčejném guesthousu. Takže nasedám na Tejlora a vyjíždíme. Cestou míjím jednu homestay, ale bohužel zavřeno, stejně jako další guesthouse. Vypadá to na spaní u budhistů. Hned první noc jsem to neplánovala, ale lepší než někde v poli, rozhodně pro dnešek. Už vidím bohatě zdobený budhistický klášter a chystám se odbočit, když hned naproti němu je guetshouse. Pan majitel sedíce u stolu v restauraci si zrovna okrajuje zatvrdlé paty obří mačetou se nechá usmlouvat na přijatelnou cenu 50.000 KIP za pokoj s teplou vodou a vypraným povlečením. To beru.

Někde jsem se dočetla, že po cyklistování by měl být strečink, takže do svého denního rozvrhu přidávám kromě ranní jógy i jógu večerní. Stehna si po sprše masíruju tygří mastí a znavená usínám už kolem osmé hodiny.

Druhý den se mi nechce vstávat. Probuzená jsem jako obvykle před šestou, ale představa dokopceho mne děsí. Z mapy zjišťuji, že jsem hnedle blízko u vodopádu Tad Fane, takže obouvám polobotky a vyrážím pěšky na průzkum. Podaří se mi projít na vyhlídku bez placení a užívám si pohledu na celkem vzdálený dvojvodopád. U cesty na druhou vyhlídku je výhružná cedule s obrázkem kobry, tak se raději otáčím a jdu zpátky. Tejlor už na mě nedočkavě čeká a vyrážíme, tentokrát už společně, k dalšímu vodopádu Tad Yuang. Tam už platím vstupné za oba. Ale k vodopádu se dostávám dost blízko. Padající masa vody rozprašuje kapky desítky metrů daleko a spolu se slunečními paprsky vytváří duhu. Přemýšlím nad silou tohoto živlu. Voda je nezastavitelný element, lidé se jí snaží ovládnout, ale to ona ovládá nás.

Nad vodopádem je krásné místo k pikniku, ale já sebou nemám nic k zakousnutí, tak si alespoň ochladím nohy a zaposlouchávám se do zvuků přírody. Při pozorování řeky si uvědomuji její spojitost s časem. Prostě plyne, to co je tu teď už tu nikdy jindy nebude. Řeka nikdy nebude stejná, stejně tak jako každý moment našich životů. Voda v řece plyne, stejně tak jako náš čas. Koukám na ní, na to jaká je teď a tady. Uvědomuji si ji. Proč je ale tak těžké to teď a tady prostě žít? Proč neustále utíkám do vzpomínek, proč neustále utíkám do svých snů a plánů? Neupínat se na to co chci v budoucnu, nečekat na tu správnou chvíli. Ta správná chvíle je právě teď. To správné místo je tady.

Takže hurá do sedla, vyrážíme s Tejlorem vstříc novým kopcům. Ten do Paksong je ale pořád tentýž, od Pakse se nezměnil. Cesta je stále stejná a já ani moc nevnímám co je kolem. Nadšeně příjíždím do malého městečka a hledám místo, kde si dám kávu. Po ledovém občerstvení se rozhlížím po ubytování a nemám ani chuť na večeři a mířím rovnou pod deku, protože je tu celkem fryšno.

Ráno jako vždy jóga, meditace, zabalit tašky, osedlat Tejlora a vyrazit. Mapa hlásí, že dneska pojedeme víceméně z kopce. Šlape se mi lehce, cesta je opravdu placatá nebo zkopcovitá. Všude kolem mne jsou kávové plantáže, vše se krásně zelená, sluníčko svítí, ideální den k tomu si připálit ruce a zčervenat jak rajče. Samozřejmě si ale zachovám znak cyklisty v podobě bílých oblouků kolem očí a rovné čáry na čele.

Tajming je více než dobrý a já to snad do tého Attapeu dneska dám. Je to víc jak 100 km, ale dolů, takže trhnu vlastní rekord. Cestou míjím odbočku k vodopádu Tayikseua, kterýžto má být pouhých pět a půl kilometrů daleko. Neváhám a vydávám se tam. Je lehce po poledni, jílovitá cesta se klikatí všemi směry, hlavně tedy nahoru a dolů, což pro mne ani pro Tejlora není jednoduché. Když příjde zkopec, tak sesedám, když příjde dokopec tak občas taky. Tlačit takovýho chlapáka jako je můj batohama naloženej Tejlor je slušná posilovna. Po skoro hodině se upocená a na rukou lehce červenající, dostávám k vybydlenému areálu guesthousu, kde je několik opuštěných bungalovů. Vyhlídka na vodopád je zarostlá a chodníček dolů k řece a k dalším vodopádům je jako džungle. Vzdávám to, měla jsem poslechnout varování, že nestojí za to sem v dnešní době kovidové jít.

Cesta zpátky je stejně jílovitá, dokopcovitá a zkopcovitá jako cesta tam. Jen obloha mění barvu do tmavé šedi a v dálce začíná hřmít. Tak to by mi ještě chybělo, ztratila jsem dvě hodiny kvůli vyhlídce na vzdálený vodopád a ještě kvůli tomu zmoknu. Odbočím na hlavní silnici a děsím se značky, že je tam nebezpečně prudký zkopec. Nažhavím brzdy, které, jak jsem zjistila, potřebují po(h)ladit od nějakého zkušeného údržbáře, a nadzvukovou rychlostí se řítím z kopce dolů. Cesta je to pěkná, nová asfaltka, která je ale místy přerušena několikametrovým pruhem štěrku, aby pak zase mohla pokračovat jako pěkně uhlazená sličná slečna. Obloha přede mnou je stále modrá, jen s lehce šedivými mráčky, obloha za mnou je skoro černá, snažím se té bouřce a dešti ujet. Jak se zdá, tak se mi to daří.

Sluníčko paří, já se potím, protože místy je zkopec střídám dokopcem. Zpozdívá se a já se blížím k odbočce na hlavní silnici. Můj plán je odbočit doprava na jih. Zastavuji ale u malého krámku a kupuji si vodu, na mapě studuji, kde je nejbližší možné místo k přespání. Tady snad není ani žádný budhistický templ. Mým plánovaným směrem je jeden guesthouse 14 km, opačným směrem, tedy na sever, jen 7 km. Začíná se stmívat a já se nemůžu rozhodnout. Ale pak Vesmír rozhodnul za mě, měli jsme s Tejlorem menší nehodu. U obchůdku, za přítomnosti několika dalších dam, nám praskla guma. Ještě, že mám to náčiní. Ale zjišťuji, že nemám pumpičku. Teda to já vím, že jí nemám, jen mi nedošlo, že bez ní je mi super lepící sada vyrobená v Číně úplně k ničemu. Naštěstí hned za rohem je pohledný mechanik, který s absolutním nenadšením nachází kde je problém a kvalitním lepením mi Tejlorovu prasklou duši zalepí. Takže se jede na sever. Sedm kilometrů je míň než čtrnáct (mě matika vždycky šla dobře).

Přijíždím ke kempovišti, kde u bráný stojí mladý pohledný mnich. Zeptám se, jestli někde můžu upíchnout svůj stan a on mne zve dovnitř do areálu a sděluje, že mají zavřeno, že tu nikdo není a že si můžu tedy vybrat místo, které se mi nejvíce líbí. Je to tu krásné, dřevěné altánky různých velikostí pro různě velké stany, vše přímo u řeky. První zkouška stanu a hned na tak magickém a romantickém místě. Chvíli mi to stanování zabere, tyčinky se rozpojují pokaždé když je spojím a já vymýšlím fígl jak je obelstít. Postavím stan, dám si sprchu a dostanu pozvání na rodinnou večeři. Nemají hosty, tak tu prý můžu být zadarmo. To s díky přijímám, ale hned vím, že jim do pokladničky nějaké korunky dám. Přemýšlím nad strategií místních, kteří nemají žádné klienty a hosty a tak i tomu málu, kteří zavítají dají velkou slevu nebo nechávají zůstat zadarmo.

Můj skvělý pocit je utvrzen hned ráno, když dokončím svou jógu a na stolku za stanem nacházím velkolepou snídani. Je tu klid, stromy nabízejí krásný stín a řeka příjemné ochlazení. Čtu, rozjímám, přemýšlím, medituji, píšu,... je mi tu opravdu příjemně. Nakonec se z jednoho nouzového přespání stanou dva báječné relaxační dny.