Santa Cruz trek - poprvé úplně sama v horách
Santa Cruz trek je nejlepší začít ve vesničce Vaqueria kam se dá standardně dojet kolektivem nebo dojít pěšky pokud zvolíte variantu treku k jezeru Laguna 69, jako tomu bylo v mém případě. Ale už jen představa 20 km chůze po silnici mne unavovala, tak jsem se rozhodla ke stopování. Po zhruba půl hodině čekání a sdílení sušenek s místní krávou mi zastavilo druhé kolem projíždějící auto. Týpek vypadal, že mu je tak kolem padesáti, ale jak jsem díky své znalosti španělských číslovek zjistila, tak byl v mém věku. Slovům mi amor jsem taky rozuměla, takže jsme strávili několik desítek minut velice jednoduchou konverzací. Naštěstí vezl ještě indiánskou babičku a podřimujícího staříka, takže jsem nemusela mít strach z pokusu o násilný čin. Moje peruánské telefonní číslo a příslib, že se určitě brzy ozvu mi nestačil a já mu ještě musela dát pár zlaťáku na pivo, kterého podle mého názoru už ten den měl vypito dostatek.
Pěšinka vedla nejdříve dolů do údolí a to jen kvůli tomu, aby poté mohla zase stoupat do kopců. Začalo pršet. Procházela jsem vesničkami a přemýšlela, jestli mám přijmout nabídky ubytování nebo pokračovat dál do kempoviště. Množství jídla mne donutilo postupovat dál, jinak bych poslední den hladověla. Kempoviště je přímo v místě kontroly tiketů opravňujícíh ke vstupu na trek, do národního parku. Nikdo nehlídal a nevybíral korunky, ale já už beztak měla zakoupený vstup z předešlého dne. V kempu byly dva velké jídelní stany a tři malé stany, ve kterých podřimovala šestice znavených hajkerů. Našla jsem poslední nejrovinatější místo k postavení mého malého skromného stanu, uvařila večeři a vydala se do říše snů. Můj zimní spacák by asi potřeboval mimořádnou údržbu, protože vtíravý chlad peruánské horské noci jsem cítila dosti intenzivně. I přestože jsem značnou část noci strávila třesením se zimou, tak se mi ráno ze stanu vůbec nechtělo. Pršelo, takže jsem sbalila mokrý stan a nepříliš chytře ho zabalila do batohu, takže veškerá vlkhost se mohla celý den krásně šířit ke všem zbylým věcem a hlavně k péřovému spacáku, který již tak poztrácel své hřejivé schopnosti, natož když provlhl skrz na skrz.
Déšt nic neubral na kráse místní přírody, jen jsem pravděpodobně přišla o výhledy na zasněžené kopce. S naloženým promáčeným batohem jsem se drápala do sedla v 4.750 m.n.m. Kamenitou cestičkou jsem došla na hřeben, mraky se rozestoupily a mně se naskytnul nezapomenutelný pohled do údolí, na jezero, na zasněžené šestitisícovky v dáli. Děkovala jsem, radovala se, cítila se úžasně. Pár výškových metrů pode mnou se z protější strany drápala dvojice znavených, ale nadšených trekařů. Z batohu jsem vytáhla čokoládu a s úsměvem a kostičkou kakaové pochoutky jsem je přivítala na vrcholu. Pár vrcholových fotek, přání šťastné cesty a vydali jsme se každý svým směrem. Ale všichni jsme směřovali dolů.
Ten večer jsem chtěla dojít co nejdál a být tak nějak sama a užívat si klidu. Takže místo standardního kempoviště jsem svůj stan postavila pod stromem kousek od cesty. V plánu bylo pokračovat ještě alespoň půl hodiny, ale přicházející déšť mě od další chůze odradil a já se raději zabalila do navlhlého spacáku a poslouchala kapky dopadající na stan místo na kapuci goretexové, ale značně promokavé bundy.
Déšť přes noc ustal, ale obloze trvalo relativně dlouho než sluníčku dovolila se ukázat. Cesta nebyla náročná. Od jednoho místního agenturního průvodce jsem se dozvěděla v kolik a odkud z městečka Cashapampa jede kolektivo, které mě doveze do městečka Caraz, odkud se dá téměř bez problému dostat zpět do Huaraz. Cestu z kopce jsem si zpestřila sbíráním kaktusového ovoce, které mi pomohlo zahnat přicházející hlad. Nepříliš daleko od vesnice mne na cestě potkalo zpestření, v podobě chlupatého, osminohého tvora, velikostí o trochu menšího než dlaň. A pak že tu nic nebezpečného nežije. Tahle země mě baví. Já to tu prostě miluju.
Prostě žít!