Dobrovolničení ve škole
Po skoro roce v Austrálii, jedné z nejbohatších zemí světa, jsem se potřebovala realizovat v nějaké prospěšné činnosti. Nepál byl tedy jasná volba. Země, kde vždy uvítají dobrovolnickou pomoc. Země, kam jezdí horolezci a milovníci vysokohorské turistiky. Takže i já se rozhodnula tam vydat a spojit příjemné s užitečným. Rozeslala jsem několik emailů na workaway.com, na každý se mi dostalo odpovědi. Samozřejmě každá škola či sirotčinec vždy uvítá dobrovolnickou pomoc. Já si ale mohla vybrat jen jedno místo. Volba padla na malou rozrůstající se soukromou školu v Gaunshahar, vesnici nedaleko Besisahar, který je nástupním místem pro trek kolem Annapuren. Takže pokud to vyjde, po dobrovolničení bych mohla vyrazit na dva týdny do hor.
Po několika hodinách bláznivé jízdy autobusem jsem dorazila do Besisahar a podle instrukcí Shamsera, ředitele a zakladatele školy, jsem hledala chodníček mířící do kopců. Zpočátku mám vždy problém se stydlivostí. První dny v nové zemi mám obavy oslovit místní, takže místo optání se, kudy se dá jít do Gaunshahar, jsem následovala mapy v telefonu. Jak jsem později zjistila, dost jsem se sekla, protože zkratka vede přímo z centra městečka, ale já se vydala po silnici až na konec a pak odbočila po vyšlapané cestičce do kopců. Tuto cestu už jsem nikdy více nepoužila. Nicméně po vydrápání se do prvního kopce, jsem se zastavila, vyfotila pár selfíček a fotek krajiny (byla to trochu jen zástěrka, protože jsem si potřebovala odpočinout a předstírání focení je nejlepší). Zpoza zatáčky se vyřítil kluk v mojím věku na motorce. Zeptal se jestli jdu k Shamserovi, což jsem odkývala a on mi nabídnul odvoz. Nervózně jsem se svou krosnou nasedla na motorku a nechala se po rozbité cestě, spíše necestě, dovézt až téměř před barák.
Ostatní dobrovolníci zrovna byli na vesnické svatbě, na jejíž večerní část jsem také byla pozvána. Tancovali jsme s místními a užívali pravou nepálskou pohodovou atmosféru.
Ráno před devátou hodinou jsme všichni vyrazili do školy. Trochu egoisticky jsem si představovala, že tam přijdu a všechny děti se ke mně vrhnou a budou mě milovat. Nestalo se a já trochu žárlila, když všechna jejich pozornost vedla k ostříleným a několik týdnů známým dobrovolníkům. Rozkoukávala jsem se, dostala instrukce, jak to chodí a zapojila se pomalu, ale jistě do chodu školy. Abych poznala děti, pomáhala jsem chvíli v knihovně s výtvarkou a tvořením, občas v třetí třídě jsem asistovala zkušenému učiteli z Chile, popřípadě s malými dětmi ve školkové třídě.
Krom výuky a práce s dětmi bylo potřeba pomoci se stavebními pracemi. A tuto činnost jsem vždy s radostí uvítala. Ručně kopat jámu na základy nové budovy, nosit kmeny stromů na trámy z několik kilometrů vzdáleného lesa či sbírat po vesnici lahve od piva, které byly poté použity k vyrovnání podlahy v počítačové učebně. Ale pro ty děti tohle všechno úsilí stojí za to. Pamatuji si, jak jsme jeden den museli odnosit kamení z cesty vzdálené přibližně 200 metrů. Vyčerpaná jsem se již po několikáté škrábala prudkým kopcem nahoru ke škole, s pytlem naplněným deseti až patnácti kilogramy šutrů, chtěla jsem to vzdát, tělo mě bolelo a mysl přestávala spolupracovat. Ale nahoře ve škole, s ručkama zavěšenýma na plotě , stály dětičky a pokřikovaly Hana, Hana. V tu chvíli jsme cítila nepopsatelný příval energie. Tihle malí človíčkové fungují jako nejlepší nabíječka baterek. Hned se pokračovalo mnohem snadněji.
Snad všechny děti zbožňovali sluneční brýle dobrovolníků. Moje sportovní černé brýle ale byly mezi nejoblíbenějšími. Po ranním příchodu do školy jsem je obvykle až do začátku výuky neviděla. Superpower sunglasses. Děti jim přiřazovali speciální schopnosti, ale přitom oni sami oplývají speciální silou.
Sobotu není škola, ale starší děti vždy rády tráví čas s dobrovolníky. Několikrát nás vzali na výlet k řece, kde jsme blbnuli, dováděli, plavali. Na tajnačku jsme tam vzali kolu a chipsy a studentíci nás nadšením skoro zulíbali. Vždy se všichni poctivě rozdělili, nikdy se nestalo, že by někdo sobecky uzmul větší kořist než jeho přátelé.
Můj poslední den dobrovolničení byl také posledním školním dnem daného roku. Všechny děti a rodiče přišli do školy si poslechnout jak se věci mají, jaké jsou prospěchy a úspěchy, na čem je potřeba zapracovat a co je nutné zlepšit. Děti s dobrým prospěchem či docházkou dostali barevnou tužku nebo sešit jako odměnu. To jejich nadšení bylo úžasné. Sedíte obklopená dětmi jsem se slzami v očích pozorovala dění kolem mne. Jak málo mají, jak málo jim stačí k upřímné radosti, jak se všichni navzájem podporují a sdílejí spolu.
Na rozloučenou jsem dostala od jednoho drobného chlapečka kvítek rododendronu, národní květiny. Několik obejmutí a přání šťastné cesty. Vím, že pro ně jsem byla jen jedním z desítek dobrovolníků střídajících se ve škole, ale pro mne jsou tyto dětičky nezapomenutelnými osobami, které díky Shamserově úžasnému projektu mají možnost kvalitního vzdělání bez násilí.
Podívejte se na stránky Heaven Hill Academy a kontaktujte Shamsera, pokud Vás projekt zaujal. Napište zprávu mě a já Vám ráda sdělím více.
I jen malá pomoc je lepší než nezájem.