Huascarán - vzpomínka na české horolezce
Carlito mi pomohl sehnat stan a vařič, předal pár rád, popřál dobrou noc a přenechal mne mému osudu. Brzy ráno, ještě za tmy jsem vyrazila na zastávku kolektiva, po zdlouhavém hledání a čekání jsem naskočila do jednoho z projíždějících minivanů a řítila se směrem do Yungay, kde jsem přesedla do dalšího minivanu směřujícího do středu národního parku.
Řidič mě vysadil u jezera Llanganuco, poblíž něhož měli naši horolezci v roce 1970 postavený základní tábor. Místo je dobře značené a každý místňák o něm ví, takže stačí zmínit, že jste z Čech a už Vás tam směrují. Odbočka k pomníku se prakticky nedá minout, protože již u silnice je velká cedule s trikolorou a znakem Českého horolezeckého svazu. Zvídavě jsem se vydala po úzkém chodníku. Rozhlížela jsem se, když náhle zastavilo na silnici terénní auto a z něj vystoupila dvojice evropanů a jeden peruánský průvodce. Byli to češi, kteří se chystají absolvovat tentýž trek jako já, ale zaplatili si nemalé peníze za to, že jim někdo cestou uvaří, postaví stan a oslíci ponesou jejich těžké batohy. Kluci byli sympaťáci, prohodili jsme pár slov a oni se vydali zpět k autu a vstříc vysokohorským zážitkům.
Posadila jsem se na zem a dýchala čerstvý horský vzduch ohřátý slunečními paprsky. Natrhala jsem drobné horské kvítky a spolu s šátkem se znakem našeho horolezeckého oddílu HKNMPSM jsem je připevnila na cepín v masivní železné dlani. Posadila jsem se a nechávala své myšlenky plout. Toto nostalgické a zároveň magické místo se pro mně stalo ještě magičtějším ve chvíli kdy se z ničeho nic pár metrů přede mnou objevila mlha a cítila jsem chlad. Kdo nezažil nepochopí a leckdo ani neuvěří. Každopádně pocit to byl zvláštní a kdyby mne někdo pozoroval asi si bude myslet, že mi přeskočilo, ale upřímně nevěděla jsem jak reagovat, co se děje, tak jsem jen tichým a lehce nervozním hlasem pozdravila a popřála klid a mír. Kdo ví, třeba to opravdu byly duše kluků, kteří se chystali zdolat nejvyšší horu pohoří Cordillera Blanca. Cítila jsem podivnou energii kolem mne, ve mne. Krátkou modlitbou jsem promluvila k Vesmíru a poté mlhavý obláček pokračoval dál svým původním směrem.
A takhle můj první velký trek, kdy jsem šla úplně sama, započal.
Před samotnou hlavní túrou jsem se chtěla podívat ještě k jezeru Laguna 69. Kdo, u všech všudy, dal jméno tomuhle jezeru? Laguna 69? Tam musím jít. Standardně tam vede jedna cesta, což znamená jít po stejném chodníku nahoru i dolů. Ale to já nerada, takže jsem začala studovat svou offline mapu a zjistila, že by se tam mohlo dát dojít od Pisco base campu. Takže mise naplánována, udělat takový malý dvoudenní okruh. První den nahoru k jezeru, nelegálně přenocovat, ráno nelegální koupačka a pak hurá dolů a pokračovat na východ k mému hlavnímu treku.
Bylo dopoledne, vše vypadalo dokonale. Mapa mne navigovala na úzkou pěšinku táhnoucí se do prudkého kopce. Zprvu pozvolné stoupání se postupně stávalo prudkým kopcem. S batohem naplněným jídlem a kempovacím vybavením se mi nešlo úplně zlehka, ale užívala jsem si nádherných výhledu, klidu, vůně čerstvého vzduchu. Vždycky si užívám trek v horách, bez lidí, sama jen se svými myšlenkami a nebo i bez nich. Život přítomností. Jen já a teď. Člověk má možnost se plně koncentrovat na to co se děje kolem něho, co se děje jemu, na to pro co žije a jak žije. Rozhlížela jsem se kolem sebe a ucítila jsem pohled... Fantazie zapracovala naplno a já v jedné z hor spatřila tvář. V zemi Inků věřících ve vše přírodní, Matku Zemi a podobně, jsem spatřila tvář hory. Trochu se strachem jsem přijala tu možnost, že je tu opravdu něco nadpřirozeného, nebo že mám jen bujnou fantazii. Ať už to bylo jakkoliv, tak jsem přidala na rychlosti kroků. Začalo se stmívat, ačkoliv byly sotva dvě hodiny po poledni. Přicházela bouřka.Vyškrábala jsem se do základního tábora, kde kromě místa k postavení stanů je také malebná, ale zamčená chata. Bouřka nebyla daleko, začalo pršet a já nemohla najít chodníček vedoucí přes hřeben k jezeru. Byla jsem ve výšce kolem 4.600 m.n.m., pršelo a pravděpodobně nepoužívaná cesta vedla kamenným polem a byla značená jen drobnými kamennými mužíky ztrácejícími se ve zbytku všudepřítomných kamenů. Nicméně vykročila jsem po kluzkých kamenech a podle mapy se snažila udržet na cestě. V dálce se tyčily zasněžené vrcholy šestitisícových kopců, ale kolem mne byla jen kamenná lehce stoupající pláň. Začalo hřmít a blýskat se. Při každém hromu jsem se přikrčila do dřepu strachuje se o vlastní život, protože jak se zdálo, jsem byla jedinou tyčící se jednotkou široko daleko. Po zhruba čtvrt hodině chůze za bouřky a sílícího deště jsem se rozhodla, že se vrátím. Pokračovat dál, ztratit se na cestě kudy možná následující týdny nikdo nepůjde, klopýtnout na mokrých kamenech a spadnout ze srázu se mi úplně nechtělo. Zkrátka jsem necítila, že chci, aby moje jméno bylo dalším na seznamu Čechů pohřbených v Peruánských horách.
Takže jsem se otočila, po pár minutách beznaděje našla cestu zpět, několikrát se sklouzla, upadla, kvůli hřmění skrčila a pak po dosažení normální cesty jsem utíkala dolů. Stejnou cestou. Jak jinak. V údolí jsem si postavila pod přístřeškem stan, přečkala první noc sama v horách a ráno před východem slunce jsem se vydala standardní cestou k Laguna 69. Na nezákonnou koupačku to opravdu nebylo, ale nohy jsem si smočit musela, kvůli fotce. Stejnou cestou dolů a hurá stopnout přiopilého řidiče, který mne doveze na začátek mého dalšího treku.
Když si přejeme dobrodružství, Vesmír nám ho dozajista dopřeje. Ale je dobré znát své limity a umět se včas otočit zpět.
Užívej si dobrodružství.