Ijen
Po několika měsících života v pozemském ráji na ostrově Bali, kde jsem si denně užívala neomezeného množství ovocných džusů, lahodného jídla, sluníčka, potápění a provázení lidí po turistických zajímavostech, klábosení s místními obyvateli a popíjení balijské pálenky, jsem potřebovala konečně odpočinek a nějakou změnu. Opustit stereotyp a vydat se znovu prozkoumávat nepoznané. V práci jsem si vzala volno, v naší cestovatelské příručce našla vytoužené místo, požádala zkušeného a všehoznalého kamaráda o několik rad a vydala se vstříc neznámému.
V plánu bylo přejet z Bali na Jávu a zde vystoupat na známou, stále aktivní sopku Ijen. Řidič mne vysadil v přístavu v městečku Gilimanuk, doprovodil mě až k pokladně a popřál hodně štěstí. Super levný lístek na trajekt jsem si zakoupila bez zjevných potíží a cítila se připravená na nová dobrodružství. Z myšlenek mě vytrhl dotaz balijského turistického průvodce, zda umím anglicky. Po mé kladné odpovědi mne poprosil, jestli bych se nemohla postarat o jeho australské hosty a pomoci jim s putováním po Jávě. Zjevně jsem vypadala jako zkušený cestovatel, s pohorkama na nohách a krosnou na zádech. Rozesmálo mě to, protože moje připravenost k cestování po druhém největším indonéském ostrově začala a také skončila zakoupením lístku na trajekt. Ale rozhodla jsem se, že staříčkům ráda pomůžu. Popadla jsem jejich naložené kufry a vydali jsme se na loď. Během našeho povídání jsem zjistila, že jsou o něco málo připravenější nežli já, protože mají číslo na místního průvodce. Po připlutí do přístavu jsme mu zavolali a společně vyčkávali jeho příjezdu. Po zdlouhavém rozhodování a smlouvání se dohodli, že vyrazí na okružní výlet po Jávě, ke kterému jsem se z časových důvodů nemohla připojit. Nicméně náš nový indonéský známý také nabízí výšlap na Ijen a homestay ubytování u jeho přátel. Během dvou a půl minuty bylo dohodnuto a zaplaceno a já se nechala odvézt do domku na okraji městečka Banyuwangi. Před odpoledním odpočinkem a šlofikem v mém pokoji jsem dostala několik instrukcí týkajících se nočního výletu. Nejdůležitější byla samozřejmě informace o čase výjezdu. Standardně se vyjíždí kolem půlnoci, auto Vás vysadí na parkovišti pod sopkou a vy se za doprovodu místního, při troše štěstí anglicky mluvícího průvodce vydáte na několika hodinovou túru na vrchol.
Nejdůležitější informací pro mne byl čas odjezdu. Půlnoc. Po vydatné večeři v místní malé restauraci a několika desítkách selfiček s fotkychtivými místňáky, jsem ulehla do postele a vydala se do říše snů. Budík zazvonil kolem půl dvanácté. Oblékla jsem si trekové oblečení, zabalila dostatek vody, připravila pohorky a vyšla ven z pokoje. Venku na terase si několik místních užívalo veselého klábosení a pochutnávání si na přineseném jídle. S úsměvem mne pozvali ke stolu, přinesli talíř a vybídli mě k ochutnání místních specialit. Jídlo zdarma? To já nikdy neodmítnu. Po několika desítkách minut mi přišlo zvláštní, že je již po půlnoci a nikdo se nemá k plánovanému odjezdu. Vím, že asijské národy jsou ve srovnání s námi evropany poněkud časově “flexibilnější”, a že pár minut zpoždění je nepsané pravidlo, ale od placených turistických agentur zápaďák čeká alespoň přiměřenou dochvilnost. Půlhodinu po půlnoci jsem se nervozně začala ošívat a zeptala se jednoho přítomného mladíka, jestli takové zpoždění je standard. Začal se z plných plic smát, a ze slov prokládaných záchvaty smíchu jsem pochopila, že ještě není ani půlnoc, že jsem si měla přeřídit hodinky na Jávský čas. To mi ale nikdo neřekl, že mezi Bali a sousední Jávou je hodinový časový posun!!! To asi proto, že jsem se nikoho neptala. Naštěstí se vždycky můžeme rozhodnout, jestli chceme sklenici vidět polo plnou nebo poloprázdnou. Alespoň jsem dostala najíst.
Vyrazili jsme asi minutu po půlnoci, cestou nabrali několik dalších evropanů a ještě za tmy dorazili na výše zmíněné parkoviště pod sopkou. Od průvodce jsme vyfasovali respirátory, nasadili na hlavy čelovky, posilnili se teplým nápojem a vyrazili na túru. Ačkoliv bylo jen krátký čas po půlnoci, cesta byla zaplněna zážitků chtivými turisty. Někteří byli mladí, jiní staří, někteří zdatní a v dobré fyzické kondici, další byli slabí, hubení, tlustí, čilí i unavení. Pro ty, kterým chyběl elán k vydrápání se na více jak dva a půl tisíce vysokou horu, čekali kolem cesty místňáci nabízející dopravu v podobě chatrného vozíku, který byl jedním z nich tlačen a druhým táhnut. Pohled na otylou paničku sedící na sedátku a dva pohublé indonesany tlačící ji do strmého kopce po hrbolaté cestě, mně vháněl slzy do očí.
Vrcholu jsme dosáhli ještě za tmy a odtud následoval sestup do kráteru, k azurovému jezeru, kde je možné vidět věhlasný modrý plamen. Dolů vede úzká pěšinka, na které cestou nahoru i dolu míjíte téměř utíkající horníky, kteří tuto náročnou cestu do kráteru a zpět absolvují několikrát za noc, obtěžkáni bambusovými koši naplněnými mnoha kily čerstvě vytěžené žlutavé síry. Tito lidé nasazují svůj vlastní život při nebezpečné práci, aby vytěžený poklad předali svému zaměstnavateli, který jej prodává kosmetickým společnostem. Plat těchto tvrdě pracujících dělníků je samozřejmě jen pomíjivým zlomkem toho, co si výše zmíněné společnosti účtují od konečných zákazníků.
Pozorujíce indonéské dříče ve tmě s lopatami pravidelně se zabořujícími do země, do očí se mi vehnaly slzy. Soucitně a s nechutí jsem pozorovala jak si je západní turisté fotí na své předražené telefony. Pomyslela jsem si, jak jim by se asi líbilo, kdyby za nimi někdo přišel do jejich klimatizovaných kanceláří a fotil je, jak se rozvaleni za monitorem dloubají v nose. Bylo mi z toho nevolno, tak jsem se otočila a utíkala zpět do kopce, být co nejdále od těchto senzací chtivých fotografů. Cestou jsem si od odpočívajících horníků koupila několik drobných, ze síry vyřezávaných dekoračních předmětů a přispěla tím nějakými drobnými k jejich žalostně nízkému platu.
Prosím tedy, pokud se někdy vydáte na túru na Ijen, čiňte tak s respektem nejen k přírodě, ale také k těmto těžce pracujícím lidem.
Vždy s respektem.