Jak jsem jela do Babe national parku
Výchozím bodem do tohoto překrásného místa je opět Hanoi. V mém oblíbeném hotelu mi sdělili, že jízdenku mi neprodají, protože tato přírodní rezervace není turisty příliš žádaná, a že nejjednodušší je koupit si jízdenku přímo na autobusovém nádraží, které je celkem vzdálené od centra. Sbalila jsem batoh a místním levným emhádéčkem jsem se vydala ku nádraží. Dorazila jsem lehce po poledni, ale v okénku prodávajím jízdenky do mnou zvolené destinece, mi sdělili, že až po čtvrté hodině mi mohou prodat jízdenku na autobus, který odjíždí kolem šesté.
Vydala jsem se tedy na průzkum okolí, pojedla vydatný vietnamský oběd a strávila několik dlouhých chvil na autobusáku. Čekání jsem si zkracovala hraním her na telefonu a tedy ždímáním už tak slabé baterky. Mezi čtvrtou a pátou jsem se snažila nahnat nějakého ze zaměstnanců, který by mne prodal jízdenku, ale za okénky bylo pramálo lidí a všichni jen ukazovali směrem k prázdné přepážce s nápisem Babe national park. Po šesté večerní už jsem věděla, že dnes neodjedu, takže jsem se vydala zpět do centra. S doprovodem jsem přecupitala čtyřproudou silnici a nasedla na autobus směr centrum. Problém byl ale můj vybitý telefon a powerbanka v batohu. V přeplněném autobuse těžko sundávat krosnu a přehrabovat se v ní. Takže jsem po paměti sledovala okolí a vystoupila jen podle mé intuice. Nebyla jsem zase tak daleko od hostelu a ještě jsem cestou narazila na agenturu, kde prodávali jízdenky do Babe national parku.
Následujícího rána jsem v pohodlném autobuse mířila na sever, do turisty téměř nedotčené přírody. Zarezervovala jsem si několik dní v homestay u místní rodinky, kdesi v srdci přírody. Před bránu do národní rezervace jsme dorazili v podvečer, už po setmění a bylo mi řečeno, že dál autobus nesmí. Osobní auta a motocykly vjezd povolen mají, ale pro autobusy zde cesta končí. U vjezdu je velký předražený hotel, ale já se potřebovala dostat do sedm kilometrů vzdáleného malého stavení.S čelovkou na čele jsem tedy vykročila do tmy.
Trochu jsem si přála, aby mi někdo zastavil, ale stopovat se mi přímo nechtělo. Po pár stovkách metrů se mi přání splnilo a týpek na motorce mi nabídl odvoz. Pro jistotu jsem ještě před nasednutím chtěla domluvit cenu. Mladík řekl pět. Jakože pět tisíc dongů, což je v přepočtu nula nula nic. Ještě jsem se jednou zeptala, do vzduchu vykreslila pětku a on souhlasil. No z levného kraje je hoch. Takže jsem nasedla a když mne zastavil před mým domkem, hrdě jsem mu dávala tisíců deset. Ale to se mu nezdálo. Zopakoval pět a já se tvářila, že nerozumím. Z peněženky vytáhl padesát tisíc a samozřejmě po mně chtěl tolik. Já mu sobecky dala jen deset tisíc a řekla, naznačila, že by se měl naučit anglické číslovky. Se staženýma půlkama jsem pak utekla do mého ubytování a po zbytek dní jsem se bála, abych ho znovu nepotkala. Dnes již jsem moudřejší a vím, že už bych nebyla nikdy takto sobecká a místňáky ráda podpořím.
Nebuďme sobečtí...