Po stopách Inků až k Machu Picchu I.
Do Cusca jsem dorazila kolem sedmé hodiny ranní, na peruánské poměry celkem pohodlným nočním autobusem z Puna. Ubytování jsem si zajistila přes couchsurfing.com a čekalo mě tedy několik bájových dní strávených s místňáky. Luxus se povětšinou čekat nedá, ale nezapomenutelné zážitky rozhodně ano. Můj hostitel se jmenoval Joel a spolu se svým kamarádem Cesarem mají otevřený menší hotýlek asi dvacet minut chůze od centra města. Oproti platícím hostům jsem sice bydlela v pokoji plném harampádí a do koupelny jsem to měla přes chodbu, ale zato jsem měla více příležitostí strávit čas po peruánsku.
Ačkoliv slibovali konec dešťové sezony, lilo tam každý den. Před svým trekem do 4.500 m.n.m. jsem se rozhodla pro pořádnou aklimatizaci a čekala na příznivější horské podmínky ve starobylém městě Inků, které se nachází ve více jak 3 000 m.n.m.
Hned první den mě Joel vzal na soukromou tour po městě, ukázal mi turistická i neturistická místa, povyprávěl o historii a ukázal místní market. Největším zážitkem pro mě ale byla návštěva místní “čičerie”. Řekla bych slušnej to pajzlík, ale s nejbájovější atmosférou. Číča je místní pitivo vařené z kukuřice. Existuje nealkoholická a alkoholická varianta. Nealko je příjemné slaďoučké pití, které celkem osvěží. Skvašená varianta, kterou místní nazývají pivem, připomíná vzhledem a chutí spíše burčák. V Cuscu, jako v jednom z mála měst, si můžete pití alkoholické varianty číči užít právě v čičerii. Samotnou by mne ani ve snu nenapadlo do takového zařízení vstoupit, ale s Joelem jsem se i bez znalosti španělštiny ani trochu neostýchala.
O Cuscu se dá říci to samé co o Liberci - buď jdeš do kopce a nebo prší. Den, kdy jsem si užívala soukromou komentovanou prohlídku města naštěstí nepršelo, ale zato jsme za to jedno odpoledne vystoupali tolik metrů, jak na Sněžku. V jedné malé, ale prudké uličce jsme zapluli do zapadlého domku. Hned za dveřmi nás čekalo dřevěné schodiště, vedoucí dolů do jediné přístupné místnosti, odkud se ušmudlaným oknem naskýtal překrásný výhled na město, které se v průběhu večera přeměnilo na kupu osvětlených domků uprostřed černé tmy.
U jednoho stolu sedělo několik místňáků pracujících jako horští průvodci, hráli karty a rozebírali poslední trek. My jsme si přisedli k vedlejšímu stolu, Joel mě všem představil a u drobounké peruánské babičky objednal dvě číči a něco malého k snědku. Paní nezatěžuje naši Matičku Zemi zbytečnými papírky a tak počet vypitých drinků zapisuje křídou rovnou na stůl.
Celou atmosféru zapadlé místní putiky dobarvili příchozivší místňáci s hudebními nástroji. Objednali si číču a začali hrát. Kytara, flétny, bubínek, ukulele a quechua, úžasný jazyk Inků. Autentický koncert zcela zdarma. Teda vlastně za cenu několika sklenic kukuřičného kvašeného nápoje pro mne a Joela (přepočet 0,5 l kvalitní kvašené číči stojí cca 6,50 Korun českých). Tohle s agenturou nezažijete!!!
Buďme milí a přátelští.