Trable s penězma
Nepál, kterýžto byl naplánován hned po Vietnamu, byl v mých představách zemí bílých zasněžených vrcholků a čerstvého horského vzduchu. Hnedle po příletu jsem se přesvědčila, že realita je trochu někde jinde. Nepál je překrásný, ale člověk musí vyrazit mimo město, hory jsou překrásné, příroda láká k objevování. Ale města jsou města. Obzvláště Kathmandu, hlavní město této rozvíjející se země, je typickým úkazem nedostatku peněz. Tamnější vzduch má k tomu horskému na kilometry daleko. Není tedy divu, že místní lidé zakrývají své sympatické obličeje rouškami. Já masku neměla a pak jsem smrkala černý věci. To ale předbíhám, než jsem se dostala objevování krás a nekrás velkoměsta a dostala možnost prvního svobodného vdechnutí prachem obalených molekul vzduchu, musela jsem na letišti dostat do pasu razítko s vízama.
Napůl neurčitý plán dobrovolničení v nepálské škole kdesi s výhledem na Himaláje, s kombinací ťapkáním po horách, hrál jednoznačně pro tříměsíční víza. Cena rovných 100 dolarů amerických. Takže na letišti v Hanoji ve Vietnamu jsem rozměnila zbytek místních zlaťáků na mezinárodně uznávanou měnu v podobě zelených papírků vydávaných ve Spojených státech amerických. V peněžence se mi objevilo několik papírků, jejichž celková hodnota byla rovných 113.
Měla jsem krásný plán. Po přistání na mezinárodním letišti v Kathmandu si vyberu z dozajista přítomného a funkčního bankomatu místní měnu a pěšky se vydám do nedalekého hotelu, ve kterém jsem si zarezervovala pokoj. Neměla jsem vůbec tušení, jak je to v nočních hodinách s dopravou z letiště do turistického centra, za taxík se mi peníze utrácet nechtěli, tak jsem uvítala možnost ubytování poblíž letiště. Po příletu jsem zjistila, že celkem dost turistů zvolilo stejný spoj jako já, takže se společně vydávají taxíkem do centra. Ale já měla zarezervovaný pokoj, takže jsem nechtěla odbočit ze svého plánu.
Letadlo přistálo a já se vydala směrem k okénku imigračních úředníků. Platit se musí v hotovosti, v dolarech. V ruce jsem žmoulala připravenou stodolarovku a rozhlížela se po bankomatu, kde bych si z jednoho ze svých účtů vybrala desetitisíce rupií. Žádná fungující mašinka se mi v cestě nezjevila, ale nějakou hotovost mám, takže finance vyřeším zítra. Vyplnila jsem imigrační lístečky, zakaboněnému úředníkovi dala stodolarovku, dostala nálepku a razítko do pasu a vydala se pěšky ven z malé letištní haly. Taxikáři se na mě vrhli jako na supi na kořist, ale já s díky odmítala a pěšky se vydala vstříc nočnímu městu. Rezervovaný hotel byl asi 15 minut pomalé chůze, cestou podél hlavní silnice jsme potkala několik nepálců, překvapeně pozorujících osamocenou pěšky kráčející turistku. Mapa mě navedla do postranní temné uličky. Přeběhla jsem hlavní silnici a s velkým respektem jsem se vydala do tmavého neznáma. Po chvíli hledání jsem zahlédla schovanou ceduli s názvem hotelu. Někdo zrovna zamykal bránu, tak jsem se rychle ohlásila překvapenému recepčnímu. Tedy pokud taková funkce zrovna v tomto místě vůbec existuje. Prokázala jsem se pasem a číslem rezervace, které pravděpodobně bylo k ničemu, protože mne zjevně neočekávali, dostala klíče od pokoje a tím jsem byla poprvé ubytována v Nepálu.
Díky wifi heslu jsem mohla domů ohlásit, že jsem v pořádku a odpovědět kamarádce na zprávu, ve které mi poslala odkaz na článek o letecké nehodě, která se stala včera v Kathmandu na letišti. Zjevně je to tu celkem častá událost a místní letištní zaměstnanci a hasiči si s tím umí rychle poradit, protože dnes už po troskách nebylo ani památky. Dopřát si první ze série mnoha studených sprch, pro jistotu rozbalit spacák na ustlanou postel a vydat se do říše snů.
Ráno bez snídaně. Poprosila jsem alespoň o láhev balené vody a zaplatila nesmyslných 10 dolarů za pokoj a chlazený průzračný nápoj. Se třemi dolary v kapse jsem se pěšky, používajíce google mapu, vydala směr centrum Kathmandu. Zarezervovala jsem si postel v jednom z nejlevnějších hostelů v Thamelu, což je známá turistická čtvrť vzdálená přibližně 8 kilometrů. Taková vzdálenost je pro zkušenou chodičku relaxačním pochodem. Vykročila jsem podle navigace, cestou se poohlížejíce po bankomatu. Přeci jen, se třemi dolary toho asi moc nepořídím, směnárny by se člověk nedočkal a ve stánku s jídlem by mne asi za dolary nenakrmili. Turisté tuto část města asi moc nenavštěvují, místňáci se po mne poohlíželi s otazníky v pohledu. Občas mým směrem vyslali pozdrav, někdy jen úsměv. Procházejíce neturistickými uličkami jsem objevovala opravdovou podobu města. Silnice, chodníky i domy rozbořené od doby před třemi lety, kdy Nepálem otřáslo silné zemětřesení. Vláda evidentně nemá peníze, které by investovala do oprav a všichni se s novou podobou města zjevně smířili.
Takže první bankomat, nápis ATM na rozpadlé budově mne zvednul náladu. Otevřela jsem prosklené dveře, vložila první ze svých platebních karet, zadala pin a čekala. Místo peněz jsem se dočkala odpovědi na obrazovce, že není možné z účtu vybrat peníze. To se občas stává. Takže druhá ze série českých MasterCard a stejná reakce bankomatu. Třetí pokus s australskou Visa kartou. Chvíle napětí a stejná mne již známé seskupení anglických slov na displeji elektrického zařízení. Poslední v řadě pokusů byla super hyper nejvíc nejlepší mezinárodní platební karta z australského letiště, která má fungovat úplně všude. Tak pardon, asi ne tady. Nevadí. Zřejmě nefunkční bankomat. Takže jde se dál. V dohlednu nebylo nic, co by se podobalo bankovnímu zařízení. Asi po půl hodině chůze nová příležitost a opět neskrývaná radost. Takže první karta. Nic. Druhá karta. Nic. Třetí karta. Čtvrtá karta. Zdá se, že ani tato mašinka neakceptuje ani jednu z mých plastových zdrojů peněz. Hledání pokračuje. Třetí bankomatu byl těsně vedle malé vývařovny. Kručící žaludek se mi připoměl a já se těšila, jak jej během pár minut zasytím pořádnou porcí prvního nepálského jídla. Ale v bankomatu nebyly peníze. Takže musím najít další. Čtvrtý, pátý, šestý, sedmý pokus a nic. Kromě peněz pro své vlastní přežití v této asijské zemi potřebuji vybrat také zhruba 400 dolarů, které jsem vybrala od svých spolužáků v austrálii jako sponzorství pro školu, kde se chystám dobrovolničit. Ale teď to spíš vypadá, že se tam ani nepodívám, protože se třemi dolary ani v Nepálu nevystačím.
Takže po zkoušce dalšího bankomatu už jsem se chystala, že odchytím nějakého místňáka a požádám je o nasdílení internetu, abych si mohla koupit letenku někam, kamkoliv jinam, protože to vypadá, že mi Nepál není souzený. Já se ale nechtěla vzdát. Po zhruba osmém pokusu jsem vzdala počítání a jen zkoušela, nadšení při spatření nápisu ATM také nebylo tak velké jako na začátku.
Nicméně možná dvanáctý bankomat akceptoval moji australskou platební kartu a já zajásala. Nejenže se teď můžu konečně najíst, můžu také vyrazit do vesničky Gaunshahar a strávit zde několik krásných dní naplněných prospěšnou činností pomáhající místním dětem. Výběr je samozřejmě omezen nějakým limitem, jeden bankomat povětšinou funguje jen na dva výběry, které jsou nemalou částkou zpoplatněny, ale to nevadí, já si nějak poradím.
Nikdy nevzdávej naději.