Muang Ngoy and back
Jakmile skončila karanténa a my se mohli pustit do objevování krás Laosu, neváhali jsme a vydali se na sever. Cílem byla vesnička Muang Ngoy u řeky Nam Ou.
V pondělí odpoledne jsem se vydali na blízké jižní autobusové nádraží, optat se jestli ve středu pojede nějaký autobus či minivan do Nong Khiaw. Místní zaměstnanec nás uspokojit kladnou odpovědí a my se začali těšit.
Tím my, myslím nás tři obyvatelé pronajatého domečku v Luang Prabang, kde jsme společně strávili nezapomenutelné téměř dva měsíce. A jak jsme se poznali? Jednoduše, v hostelu sedíce u snídaně a přemítajíce, kam se asi následující noc uložíme, když náš hostel musí kvůli karanténě zavřít? Naštěstí pozitivní energie zafungovala, dopoledne jsme našli domek na internetu a večer už jsme vařili v naší vlastní útulné kuchyni.
Po skončení cestovatelských omezeních uvnitř Laosu jsem tedy byli všichni tři natěšeni říct sbohem městečku Luang Prabang. Sbohem bylo myšleno navždy, ale plán je jedna věc a realita je věc druhá.
Den D, tedy den loučení se s Luang Prabang. Přátelská majitelka našeho domku se nabídnula nás dovézt na autobusové nádraží. Jaké překvapení nás čekalo, když jsme se dozvěděli, že žádný minivan ani autobus dnes nedeje, ledaže bychom našli další čtyři zoufalce. Takže jižní autobusák nefunguje, musíme zkusit severní. A zadařilo se, celý autobusák nacpaný místňáky a my ukořistili poslední tři místa v minivanu. Naložit batohy, usadit se na zadní sedačku, udělat místo pro dalšího pasažéra, namáčknout se na okolní spolucestující, pokrčit nohy, nadechnout se a setrvat po následujících několik hodin.
Cesta probíhala v rámci upocených možností poklidně až do chvíle, kdy jsme srazili motorkáře. Naštěstí se pánovi nic nestalo, náš řidič mu dal pár cenných papírků na opravu a ještě mu motorku pro jistotu osobně projel, aby ukázal, že je stále funkční.
Do Nong Khiaw jsme dorazili v pořádku, zpocení a hladoví, ale bez dalších komplikací. Toto malé městečko je klidným místem v horách. Ubytovali jsme se v bungalovech u řeky a na snídani a večeři jsme vždy zašli do oblíbené Mama Alex restaurace.
Moje francouzská spolubydlící není milovnicí trekování a chození po horách, ale podařilo se mi ji přesvědčit ke dvěma výletům a hrdě můžu dodat, že byla nadšená. Krásný, poněkud náročný výšlap je na Nang None Mountain View 2. Hodina šplhání se do kopce stojí za to.
Úžasný zážitek se nás čekal následujícího dne, kdy jsme si přivstali (ne tedy zcela dostatečně) a vyrazili pozorovat východ slunce na 360° vyhlídku. Propocení jsme se vyškrábali na vrchol odkud se nám naskytnul dechberoucí výhled kolem dokola. Pod námi byly husté mraky a já se cítila doslova jako v oblacích. Ani stopa po vesnici pod námi, jen bílá hustá pěna a z ní vyčnívající vrcholky okolních kopců a hor. Místo jako stvořené pro meditaci. Ale útoční komáři nám nedopřáli příliš klidu, takže jen rychlý jógový pozdrav slunci a utíkali jsme zpátky dolů na snídani.
Z Nong Khiaw do Muang Ngoy se obvykle jezdí lodí. Ale koronavirová krize pravidelnou lodní dopravu omezila a nyní se musíte spolehnout na soukromníky s lodičkou. Nám se poštěstilo a řidič našeho minivanu nás ve v městečku odchytil a nabídnul odvoz jeho lodí. Jen teď vím, že cena byla až moc nízká a měli jsem přihodit dalších pár zlaťáků k dobru.
Muang Ngoy je obvykle plné turistů, je to vesnička s pár stovkami stálých obyvatel a v nejvyšší sezoně stejným počtem turistů. Nebylo tomu tak v době našeho pobytu. Po vystoupení, drápajíce se od řeky nahoru, nás čekala cedule s nápisem, že turistům je vstup zakázán. Hrklo v nás slušně, protože naše loďka už odplula a my bychom asi museli zpět doplavat. Nejistě jsme se vydrápali po schodech nahoru a začali se ptát na ubytování. Štěstí nám přálo a hnedle první guesthouse nám otevřel své dveře a dopřál pohodlné dvě noci nežli jsme se přestěhovali do Verandy, kde jsme za lepší cenu měli lepší výhled a snídani a večeři jen pár kroků od pokoje.
V Muang Ngoy jsme strávili několik poklidných dní, občas se vydrápali na vyhlídku, koupali se v řece, navštívili vzdálenou organickou farmu, prozkoumali jeskyně, snědli požehnané množství lívanců a smažených nudlí. Zkrátka užili aktivního i pasivního odpočinku po té náročné skoro dvouměsíční zaseknutosti v Luang Prabang.
Plány kam jet či nejet nám vyřešila nutnost prodloužení víz, takže jsme se opět vrátili do Luang Prabang, se kterým jsme se před několika dny rozloučili. Cesta tam byla poněkud adrenalinovější, turisté nejsou, autobusy nejezdí, lodí na převoz na řece opravdu poskrovnu. Ale když potkáte někoho, kdo zná někoho, tak se Vám poštěstí strávit hodinu na úzké loďce v celkovém počtu deseti osob. Jediné štěstí, že nepršelo. Autobusu bychom se taky dočkat nemuseli, tak jsme využili nabídku Lao-Nizozemské rodinky a vyrazili tuk tukem na čtyř hodinovou jízdu. A zase zpátky v Luang Prabag.
Nikdy neříkej sbohem, možná se ještě potkáme.