Po stopách Inků až k Machu Picchu II.
Můj hostitel Cesar měl o mě trošku strach při pomyšlení na mne cupitající po kopečkách sama samotinká. Snažila jsem se ho ujistit, že já to zvládnu, a že určitě nebudu sama. Objednání taxiku jsem z úsporných důvodů také odmítla a vypravila jsem po ránu na autobus pěšky. K zastávce kolektiva, jak se říká minivanům převážejícím cestující z místa na místo, jsem dorazila na minutu přesně, vypadalo to, že čekají jen na mě. Různé zdroje na internetu sdělovaly různé časy odjezdu, tak jsem to zprůměrovala. To bylo, zdá se, nejlepší rozhodnutí. Řidič se na mě vrhnul a začal mi brát batoh a házet ho na střechu ještě dříve než jsem se zeptala jestli jedou tam, kam potřebuji a kolik mě to bude stát. Řekl cenu, se kterou jsem nesouhlasila, a jelikož už si dal práci s nahozením batohu na střechu, nakonec souhlasil s mnou navrhovanou cenou.
Uvnitř bylo několik volných míst. Jedno z nich bylo vedle usměvavého “greengo”, což je po peruansku nepříliš přívětivě řečeno turista. Řidič mě popostrčil dovnitř aby mohl zavřít dveře a já dosedla vedle mladého Evropana. Švýcar putující po Peru sám a mířící na Machu Picchu zcela po stejné cestě. Slovo dalo slovo a klábosíce jsme ani nepostřehli, že už jsme na malém náměstíčku vesnice Mollepata. Spolu s námi vystoupil ještě páreček mladých němců. Společně jsme posvačili, jednotlivě obhlídli místní toaletu a bez nějakého plánování společně vykročili po celkem dobře značené cestě.
Já měla dobrou mapu v mobilu, německý páreček znalost španělštiny, takže společně to vypadalo na fajnové dobrodružství. Každý z nás měl v batůžku balíček coca listů, které pomáhají proti výškové nemoci a jsou skvělým zdrojem opravdu rychlé energie. Dnešním cílem bylo Soraypampa, místo vzdálené přibližně 20 kilometrů od Mollepata.
Do našeho prvního kempoviště jsme dorazili v pozdním odpoledni. Většina kempů jak se zdá, je rezervována pro agentury, my objevili tábořiště s malými přístřešky, do kterých je možné postavit stan. Já putujíce bez stanu, jsem pod dřevěnou stříšku rozbalila pytel od rýže, který jsem našla válející se nedaleko, na něj karimatku, spacák a na strop přichytila moji moskiéru, jakožto ochranu před krvechtivou havětí.
Jídlo zde neprodávali, tak jsem využila švýcarovi nabídky na sdílení večeře. Na menu byly špagety s údajně rajčatovou omáčkou. Jenže, to by můj drahý přítel nesměl být takový greengo, tuplovaný nadvakrát. Koupil sáček s čímsi červeným, o čemž se domníval, že se jedná o rajčatový protlak. Byl na omylu, byla to omáčka ze super pálivé papriky rojoto, která sice vzhledem připomíná rajské jablíčko, ale chutí se blíží spíše pekelné výhni. Sáček byl použit pro nepozřitelné dvě porce. Až po naservírování a vyhození do křoví jsme si podrobně přečetli doporučené dávkování - 17 porcí. Takže pro dnešek jsme se spokojili s mým chlebem a sýrem.
Druhý den následovala nejstrmější pasáž celého treku. Vyrazili jsme ráno do mlhavého dne a žvýkajíce listy coca, jsme krok za krokem postupovali do prudkého kopce. Místy nebylo vidět ani na krok, takže o zasněžených vrcholcích hor jsme si mohli nechat akorát tak zdát. Do Salkantay sedla jsme dorazili upocení a unavení, ale šťastní a hrdí, že poprvé v životě jsme v tak vysoké nadmořské výšce. Pár selfíček, společná fotka a jde se dolů, mrholilo, tak jsme nechtěli dlouho setrvávat.
Cesta dolů ubíhala poněkud rychleji, ale rozhodně nebyla o moc snazší. Prudký kopec dolů a mokré kluzké kameny dodávali chodníčku punc dobrodružství. Dnešním cílem bylo Chaulley. Objevili jsme zde úžasné kempoviště v podobě patrového domku, kde si pod střechou můžete postavit svůj stan nebo tak jak jsem udělala já, rozložit jen karimatku. Společná večeře probíhala v evropském duchu, těstoviny s tuňákovou konzervou. Pro inspiraci jsme ale několikrát zavítali do místní ušmudlané horské kuchyně, prohlédnout si kuchaře v bílém rondonu připravujícího několikachodové menu pro turisty s agenturou.
Ráno agenturní průvodce budil své ovečky čerstvým čajem z coca listů a hlasitým halekáním, takže jsme se probrali i my, rychle zabalili naše věci, zhltli snídani a vydali se na pochod. Následujíce rad místňáků a turistů z předešlého dne, jsme místo lesní pěšinky zvolili hlavní cestu. Pozvolna kráčejíce jsme narazili na zával přes cestu a pochopili, co se nám několik lidí snažilo vysvětlit. Přelézt zával by jistě nebylo tolik náročné, ale využít provazové lanovky přes řeku znělo poněkud dobrodružněji. Takže jsme se připojili ke skupince s průvodcem a začali mu pomáhat převézt jeho klienty na druhý břeh. Převezli jsme se také sami a pak pokračovali dále bez nich, abychom po pár stovkách metrů využili samoobslužnou lanovku znovu a dostali se zpět na hlavní cestu.
Procházejíce vesnicí jsme narazili konečně na místo, kde jsme si mohli pochutnat na lahodném peruánském jídle a silné chutné kávě z místních plantáží. Před námi byl poslední kopec, který jsme, posilněni vydatným obědem, vyběhli o hodinu rychleji, než bylo předurčeno mapou. Nahoře na nás již čekalo, po vydatném dešti, zcela podmáčené kempoviště, v průvodcích a mapách pojmenované jako Llactapata. Představa spánku na karimatce v kaluži vody mne naháněla husí kůži. Ale naštěstí, cestou pro pivo, moji přátelé potkali majitele a ten nám dovolil přenocovat uvnitř rozestavěného domku na pozemku kempoviště. Takže ani poslední noc stan nebyl potřeba. Sprcha a záchod s vyhlídkou na údolí, za nímž je možné vidět světoznámou a tisíci turisty navštěvovanou historickou citadelu, Machu Picchu.
Jelikož jsme předchozí den urazili větší kus cesty než bylo plánováno, mohli jsme si trochu přispat. Po snídani s výhledem na vzdálenou památku UNESCO, jsem se vydali dolů z kopce a pomalu došli k vlakovým kolejím, které směřují do Aguas Calientes. Cesta podél trati je více unavující něž drápání se do strmého kopce, ale už nám zbývá jen pár posledních kilometrů, tak se nevzdáme. Občasným deštěm osvěžováni jsme dorazili až do městečka, společně našli ubytování a vydali se na průzkum. Hlavním cílem byl samozřejmě market a vydatné jídlo. Zadařilo se, takže jsme si za odměnu dali čokoládový dort a hostelový welcome drink v podobě Pisco Sour. Ještě jsem si musela koupit vstupenku do Machu Piccu. Naštěstí nebyla hlavní sezona, takže nebylo potřeba ji mít zajištěnou s předstihem. S mojím švýcarským spoluputovatelem jsme se dohodli, že společně také vystoupáme na horu Machu Picchu, o které jsem neměla nejmenší informaci.
Ráno jsme vyrazili ještě za tmy, vyzbrojeni čelovkami. Jen já a němečtí přátelé jsme sebou vláčeli batohy, protože jsme se už nechtěli vracet zpět do předraženého turistického městečka. Takže vycupitat na kopec, odložit batohy a přesně v sedm se prokázat vstupenkou, které jsou vydávány na přesný čas za účelem omezení nárazového přelidnění. Jeden místní průvodce se nám snažil vnutit své služby, které já bych ráda uvítala, ale bohužel, když viděl, že plánujeme i výstup na horu, tak se sklidil z cesty. Což zamrzí, protože by bylo hezké se dozvědět něco více než co si můžu přečíst v knížce.
Na horu vede asi milion schodů, ale cestou se vám naskytnou krásné výhledy, pokud tedy není mlhavo jak tomu bylo v našem případě. Zhruba v půlce kopce mne zastavila náhlá vlna energie, která jakoby vytvořila zeď a já nebyla vpuštěna dál. Musela jsem se zastavit, jen dýchat, nemohla jsem dělat nic jiného. Já a neznámá energie. Po chvíli jsme cítila, že teď vím, že vím, že jsem na správné cestě vstříc mým snům. Po chvíli se vše uvolnilo a já mohla pokračovat dál.
Na vrchol jsem dorazila asi deset minut za Marcem. Místo výhledů byla kolem nás bílá mlha, ale my se posadili na kámen a čekali. Občas se musíme zastavit a čekat. A to co si přejeme, k nám přijde. Po pár minutách se mraky rozestoupily a nám se naskytl nádherný pohled na otevřené údolí, hučící divokou řeku kdesi dole a citadelu na dosah od nás. Minutu dvě a mraky se opět spojili v nepropustnou clonu.
Samotné Machu Picchu je překrásné energetické místo. Patří ale k jednomu z “povinných” turistických atrakcí, takže i po ránu je dosti přelidněné. Každý si fotí selfíčka a fotky, je tu obtížné najít klidné místo bez lidí. Celá trasa je vesměs jednosměrná, takže pokud se rozhodnete jít vlevo, už musíte pokračovat zvoleným směrem. Tak jako my, náhle jsme se ocitli u východu, ale zjistili jsme, že jsme záhadným způsobem minuli most Inků. Opětovný vstup není dovolen, jít v protisměru také ne. Ale my se nevzdali a ke vchodu se s našimi vstupenkami vydali ještě jednou. Mladík pracující u vstupní brány zabrblal něco o magickém tiketu a vpustil nás dovnitř ještě jednou. Tentokrát naše kroky vedli k místům, které jsme napoprvé minuli.
Užili jsme si Machu Picchu dosytosti, já si vyzvedla můj batoh a díky nové nabyté energii a možná i díky časové tísni, jsem značnou část cesty utíkala. Ke stanici kolektiva jsem dorazila přesně načas, opět se zdálo, že čekají jen na mne. Batoh na střechu, pití a svačinu do ruky a zpátky do civilizace a vzhůru do nových dobrodružství.
Jen cítit tu energii…