Huaraz a okolí
Když jsem se svěřila svým českým horolezeckým kamarádům, že mé příští kroky směřují do Peru, a že nemám ani tušení co tam budu dělat, tak hned rozhodli za mne a řekli, že rozhodně musím navštívit památníček českých horolezců, kteří před několika desítkami let zemřeli při zemětřesení pod horou Huascarán, na kterou se chystali po dlouhých přípravách vylézt. K uctění vzpomínky na tyto české sportovce, kterým vděčíme za Jizerskou padesátku, byl v národním parku Huascarán vystavěn pomníček. Moc jsem o té historii nevěděla, ale něco málo jsem si přečetla a musela jsem klukům poděkovat, že mi konečně dali cíl cesty. Pojedu na sever, pod Huascarán a za náš oddíl tam položím kytičku.
Po dvou měsících cestování a pobývání v Peru jsem se vydala po mapě směrem nahoru, do městečka Huaraz. Netušila jsem opět nic moc, co tam podniknout, jak se dostat k památníku, jaký trek zvolit. Vybavení jsem neměla, ale věděla jsem, že to správné ke mně přijde.
Přes couchsurfing jsem se spojila s jedním místňákem, který kromě toho, že mi nabídl střechu nad hlavou a pozval na hodně zajímavý horský drink (něco jako čaj s rumem, v přepočtu asi za 20 Kč), tak se mi odprezentoval jako horský průvodce, pracující pro jednu z místních agentur. Takže jsme odzkoušeli několik míst, ochutnali několik rozdílných drinků a v alkoholovém opojení domluvili na následující den výlet. Carlito průvodcoval velkou skupinku turistů k ledovci Postoruri a já se k nim měla připojit.
Ráno s lehčí kocovinkou jsem se vydala na domluvené místo, usedla v autobuse vedle řidiče a s nohama opřenýma o palubní desku jsem usnula. Do národního parku jsem byla propašována bez placení vstupného a psychicky se připravovala na můj první pobyt ve více jak 5.000 m.n.m. Se snadno měřitelnou hladinkou alkoholu v krvi jsem do sebe hodila čaj z coca lisů a po vzoru místních domorodců jsem si jich pár nacpala do pusy a žvýkala.
Sportovním výkonem se ale chlubit nemůžu, protože nás autobus dovezl asi tak do 4.900 m. Opustili jsme zbytek skupiny, která platila nemalé peníze a turistům nepřístupnou cestou jsme se vydali k ledovci. Vystoupali jsme do 5.100 m.n.m a já se cítila jako vítěz. Poprvé tak vysoko a prakticky úplně bez problémů. Coca čaj zdarma zřejmě zase zapůsobil. Smutné na tom celém nicméně je fakt, že tam kde jsme se zhluboka dýchajíc procházeli po kamenité zemi, byl před pár lety zářivě bílý ledovec. Naplno jsem si uvědomila jak je vše pomíjivé. Ať si odpůrci argumentují jak chtějí, ale toto je jasný příklad globálního oteplování. Seběhli jsme níž, k ledovcovému jezeru, posbírali zbylé členy výpravy a vydali se zpět k autobusu.
Chodník byl přeplněný fotek chtivými turisty, kteří kráčeli buď po svých nebo se nechali vyvést těch několik desítek výškových metrů na hřbetu koně. V hůře přístupné části stezky byl koňský hřbet nahrazen hřbetem lidským, této nemálo placené služby využívali především rodiče pro své zlenivělé děti.
Cesta z hor ubíhala v pohodě, spánek jsem si užívala při ranní jízdě, takže cestou zpět do civilizace jsem se věnovala rozhovoru s mým milým průvodcem a ubytovatelem. Krásná slunečná obloha změnila barvu, překryla ji tmavá mračna a začalo pršet, tak že i kdyby stěrače fungovaly, tak by nestíhali vodu z oken stírat. Přišlo mi, že řidič jede jen po paměti, protože já, sedíc na místě vedle něho, jsem skrze mokrá okna neviděla vůbec nic. Vše se nicméně zdálo býti v naprostém pořádku, až do chvíle kdy řidič z ničeho nic prudce zastavil, protože nám odlétlo kolo a odkutálelo se ze stráně kamsi do řeky. Samotný akt kutálející se pneumatiky mi unikl, protože jsem zrovna otočená zády ke směru jízdy, probírala s mým hostilem právě zjištěný problém s ubytováním. Jeho spolubydlící pronajal mnou zdarma obývaný pokoj někomu, kdo jim na oplátku dá nějaké korunky. Už jsem se viděla stěhujíc do hostelu, ale můj milý peruánec se projevil tak, jak bych to očekávala jen od opravdového přítele. Obvolal své kamarády a zajistil mi ubytování u jednoho z nich.
Nastalo nové dobrodružství v podobě stěhování v deset hodin večer, kamsi do neznámé části městečka. Kamarád bydlel kdesi ve studenstkém domě, sdílená koupelna a kuchyň kdesi pod schody. Nastěhovala jsem si tam věci, šli jsme do města vypůjčit mi kempovací vybavení na nastávajících několik dní, zastavili se na večeři a čaj a vrátili se do temně vyhlížejícího domu. Klučina před nějakou dobou ztratil klíč od svého pokoje, ale projevil se jako vynalézavý kutil a dveře otevíral skrze okno dřevěnou tyčí. Trik jsem se naučila během chvíle a čekala jsem, kdy můj nový hostitel půjde bydlet někam jinam. Španělsky se mi snažil cosi sdělit a já pochopila, že sice odjíždí na několik týdnů pryč, ale až následující den, a že dnešní noc strávíme v maličkém pokoji spolu. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším, uskromnil se ze svého už tak skromného pokoje a onu noc jej sdílel se mnou. Já si ustlala na zemi, protože jsem musela vstát asi ve 4 hodiny, abych stihla autobus do národního parku. A co bylo nejúžasnější? Klučina mě znal sotva pár hodin a i přesto mi půjčil nemalé peníze na zaplacení v obchodě, které jsem mu nemohla obratem vrátit, protože jsem neměla drobné. Neřešil, jen mi řekl, že až se vrátím z hor a budu u něj přespávat, mám je nechat spolu s klíči na stole. K tomu prostě není co dodat. Taková otevřenost, přátelskost a důvěra se, obzvláště v Evropě, moc nepotkají.
Pomáhejme si.