Phonsavan, Vieng Xai, Xam Neua
Po prodloužení víz o další měsíc jsme se už jen ve dvou vydali na východ. Po několika chvílích gůglení jsem našla cíl, chci vidět jeskynní město Vieng Xai. Jako vždy, dopředu jsem moc informací nenastudovala, o to víc jsem natěšená. Jen nasednout do autobusu na jižním autobusáku a vydat se do Phonsavan.
Nebylo ani potřeba hledat ubytování, v minivanu jsme potkali chlápka, který má bráchu turisticého průvodce a zná dobrý čistý celkem levný guesthouse. Takže ubytování se vlastně vyřešilo samo.
Hnedle ráno další den jsme si půjčili motorku, po pár minutách jsme usmlouvali slevu 1 USD denně. Nasadit helmy a hurá na výpravu. V okolí Phonsavan je toho celkem dost k vidění. Vykoupali jsme se ve vodopádu, ke kterému rozhodně není moudré jet na motorce, pokud nejste zkušený dvanáctiletý řidič Laoské národnosti. Prošli jsme Plain of Jars, kde jsou obrovské kamenné nádoby, o kterých nikdo nemá moc tušení k čemu sloužily. Taky jsem s otevřenou pusou zírala na obrovský kráter, který tam zůstal po jedné z amerických bomb sestřelených na Laos v době “Tajné války”. Taky jsme se podívali na sochu Buddhy v jeskyni, vykoupali se v horkém prameni (já si dopřála bahenní masku, přesněji bahenní zábal celého těla), prošli místní tržnici a dopřáli si nejlepší smažené tofu s kečupem. Při vrácení motorky jsme trochu narazili, nepřečetli jsme si podrobně smluvní podmínky a vrátili motorku se zpožděním a zaplatili 4 USD navíc, takže sleva se vlastně nekonala.
Z Phonsavan jsem se vydali skoro soukromým minivanem do Xam Neua, moc lidí s námi nejelo, takže prostoru na rozvalení bylo požehnaně. Hned na autobusáku jsem se zeptali v kolik nám jede autobus do Vieng Xai, dostalo se nám odpovědi, že v 7.30. Takže jsme se ubytovali v guesthousu poblíž, abychom se nemuseli trmácet přes celé městečko. Ráno jsme vyrazili s několika minutovým předstihem a k okénku s jízdenkami dorazili včas. Jaké ale překvapení přišlo, když nám milý usměvavý pán řekl, že autobus jede soce v 7.30, ale z autobusáku na opačné straně města. Máme cca devět minut se tam dopravit. Jízdenkový pán mává na řidiče tuk-tuku, který hbitě nasedá do svého skoro nákladního vozu, nabírá nás i s batohy a nadzvukovou rychlostí vyrážíme. Po asi padesáti metrech stavíme-na snídani. S vysvětlením, že to zabere jen dvě minutky, řidič vyskakuje z auta, konverzujíce s místními si vyzvedává balíček se snídaní a pivo a vrací se k nám. Máme asi osm minut a před sebou alespoň čtyři kilometry. Startujeme a doslova letíme skrze město, míjejíce automobili a motocykly a na minutu přesně dorážíme na autobusové nádraží, kde na nás čeká prastarý autobus neznámé značky. Tohle vozidlo bylo dozajista používání někde v Číně ještě před rokem mého narození.
Usazujeme se pohodlně na zadní sedačky a jízda může začít. Serpentiny táhnoucí se do kopce a z kopce dodávají cestě adrenalinový nádech. Tak nějak jsem předpokládala, že všichni spolucestující jedou do stejného městečka jako my, jaké tedy přišlo překvapení, když autobus zastavil uprostřed ničeho, a nám bylo řečeno, že to je to ono. Po zhruba kilometru chůze v horku s batohem na zádech jsem se dotrmáceli k pěknému guesthouse přímo u rybníčku, cena slušná, místo hezké.
První dobrodružství v Vieng Xai pro nás byla koupelna. Zapomněli tam namontovat dveře, takže na používání toalety jsme si udělali rozpis, já potřebuju soukromí. Co mě ale udělalo obrovskou radost bylo objevení indické restaurace poblíž našeho bungalovu. Masala a sladká rýže jako dezert byly na denním pořádku, jak krásné bylo zavzpomínat si.
První dobrodružství v Vieng Xai pro nás byla koupelna. Zapomněli tam namontovat dveře, takže na používání toalety jsme si udělali rozpis, já potřebuju soukromí. Co mě ale udělalo obrovskou radost bylo objevení indické restaurace poblíž našeho bungalovu. Masala a sladká rýže jako dezert byly na denním pořádku, jak krásné bylo zavzpomínat si. Samozřejmě ale koupelna bez dveří a indické jídlo nebyly důvody proč jsme vyrazili tak daleko. Hlavním důvodem je skalní město. V době, kdy byl USA bezdůvodně posílaly na Laos tisíce bomb, se místní obyvatelé a lídři strany, uchýlili do místních jeskynních systémů. A během těch několika let plných útoků zde vybudovali celou infrastrukturu - školu, nemocnici, obydlí, divadlo… Při procházení těmito místy, kde mnoho lidí přišlo o život mi běhal mráz po zádech a do očí se draly slzy. Všechno to bezdůvodné zabíjení a útoky, v historii a v současné době, proč? Pro peníze, pro zlato, ve jménu boha, či politické strany? Smutné.
Vesnice je skoro celá nová, většina toho byla při bombardování zničena. Na mě zde ale působila nepopsatelná energie, klid, ticho, soucit. Jako bych se vrátila v čase. Ranní tříhodinové hlášení a hudba z místního rozhlasu, rybník a pobíhající děcka. Takhle si představuju Čechy v osmdesátkách.
Dny ubíhaly a my se rozhodli opustit toto klidné. Vyrazili jsme na čas na jediný autobus, který staví u benzínové pumpy. Přijel stejný stařeček, který nás dovezl sem, ale byl přeplněný k prasknutí. Řidič razantně odmítl vpustit další dva pasažéry na palubu. Ale úsměv vždycky zabere, takže batohy na střechu mý dovnitř. Serpentiny jsme si užili stojíce namáčknutí na dveře, ale do cíle jsme dorazili v pořádku.
V Xam Neua jsme hned vyrazili na druhý autobusák zjistit, jak se nejlépe dostat do Vang Vieng. Plánovali jsme přečkat jednu noc v Phonsavan, ale bylo nám sděleno, že jede i přímý autobus do Vang Vieng. Kdybych jen v tu chvíli používala selský rozum, došlo by mi, že by to měl být jeden autobus, projíždějící skrze Phonsavan do Vang Vieng. Ten den to ani jednomu z nás očividně moc nepálilo, takže když nám řekli, že autobus přijede v 5, mysleli jsme, že v 5 večer, což by odpovídalo deseti hodinám, které navrhovala GPSka. Až druhý den cestou jsme zjistili, že myšleno bylo v 5 ráno, druhého dne. Autobus jaksi neodbočil přímo na jih, ale okružní jízdou projel půlku Laosu, hlavně taky Luang Prabang (jak zřejmé…). Do Vang Vieng jsme nakonec dorazili po doslova dvaceti čtyřech hodinách sedíce v přeplněném autobuse. Mohli jsme se zeptat na víc podrobností o cestě, ale neudělali jsme, to asi proto abychom měli nezapomenutelný autobusový zážitek.
Nikdy nelituj svých rozhodnutí, hledej vždy to pozitivní.