Čas karantény
Po několik dnech v hlavním městě Laosu, Vientiane, jsem měla namířeno zpět na jih, do Thakhek. Odtud se vyjíždí na několikadenní motocyklový výlet. Ale já si pořád nebyla jistá, jestli tam tak nutně potřebuji. Ale koupila jsem si jízdenku, takže bylo rozhodnuto. Nicméně poslední ráno v hostelu, po rozhovoru s jednou americkou holčinou, jsem začala lehce pochybovat. A v tuk tuku cestou na autobusové nádraží jsem se se rozhodla, do Thakhek nejedu, pojedu na sever do Luang Prabang, pobudu pár dní a pak lodí pojedu do Thajska odkud autobusem pojedu do Myanmaru, kde mám domluvené dobrovolničení v buddhistickém centru. Jestli musím být někde zavřená, tak chci být alespoň prospěšná. Řidič tuk tuku takovou změnu neočekávala, ale ochotně mě dovezl do kanceláře, kde jsem mohla počkat na večerní autobus. Úžasný plán, takže to všechno bude super.
Ráno jsem přijela do Luang Prabang, město s desítkami buddhistických chrámů, které je zapsáno v UNESCO. Můj první hostel zde nepatřil k nejlepším, ale naštěstí jsem potkala mně již známou francouzku, která mne doporučila její hostel, který byl o poznání lepší. Děkuji Vesmíru, že mne poslal právě sem, protože jsem zde potkala dva úžasné lidičky se kterými jsem si poté, co uzavřeli všechny hotely v Laosu, pronajala domek a strávili jsme spolu dobu karantény.
Atmosféra v Laosu už vzhledem ke covidí situaci ve světě začala pomalu nabírat na vážnosti a mě začalo být smutno. Rozhodla jsem se jít na večerní modlitbu a meditaci do jednoho s buddhistických chrámů. Laoští mniši modlitby zpívají a i když člověk nerozumí, krásně se to poslouchá. Setkala jsem se tam s holčinou z Itálie žijící zde již několik let. Podotkla, že zdejší mniši jsou jako její rodina a mne se zastesklo po mých indických buddhistických přátelích. Člověk když je sám, daleko od své rodiny a přátel, je rád když má kolem sebe někoho blízkého. Následujícího dne mne to ale táhlo do jiného chrámu, takže jsem se vydala opačným směrem než předchozí večer.
Úžasná atmosféra, klid, mnichové, mladí novicové a několik místních lidí. Při odchodu mne jeden z noviců zastavil a začal se mě ptát anglicky odkud jsem, kolik mi je, a podobně. A pak položil otázku, jestli bych je nechtěla učit anglicky. S nadšením jsem přijala. Začali jsme hned ten večer. Jednoduchá konverzační témata, důležitá slovíčka, spousta smíchu a obrázků na tabuli. Další den jsem dorazila ráno i večer. Po několik následujících dní znovu a znovu. Setkávali jsme se každý den, já je učila angličtinu a jeden z anglicky mluvících mnichů se mnou mluvil o buddhismu, o filozofii a meditaci. Až do chvíle, kdy starší mnich řekl, že musíme lekce zrušit, kvůli viru. Bylo mi smutno, ale věděla jsem, že se s mými dvěma studenty znovu potkám. Jednou, až to pomine.
Nejdůležitější je být šťastný.