Jak jsem potkala mnichy
V listopadu roku 2019 jsem se mým skvělým kamarádem, anglickým tatíkem, vydala do Indie. Na seznamu míst, které jsem toužila navštívit bylo také městečko Kushinagar ve státě Uttar Pradesh. Je to významné poutnické místo, kde Buddha dosáhl Parinirvány. A tam jsem potřebovala.
Joe byl po dlouhé cestě zpožděným vlakem unavený, tak se rozhodl dát dopoledního šlofíka. A já se sama vydala na průzkum. Pěšky jsem se odtoulala z turisticky zajímavých míst a velkých chrámů kamsi mimo vesnici. Sice je to významné buddhistické místo, ale pořád je to indie, motorky, auta a tuk tuk mě míjeli oběma směry. Vzdalujíce se od známé stupy jsem začala cítit potřebu meditace. Myšlenky se začaly soustředit na to, že potřebuju najít nějaké klidné místečko k meditaci. Ponořena do těchto toužebných pocitů jsem se ocitla opravdu daleko od vesnice, míjejíce jen pár osamělých domků. Když tu náhle u mě zastavil týpek na silné motorce. Rozhovor započal klasickou zdvořilostní otázkou o tom, jak se mám a pak řekl něco z čeho mě až zarazilo. “Chtěla by sis zameditovat?” Vytřeštila jsem na něj oči a začala se rozhlížet kolem sebe, jestli má sebou magický přístroj na čtení myšlenek. Nic jsem neobjevila. Nicméně, když se zeptal, tak jsem musela odpovědět, že ano, protože tomu tak bylo. A přišlo nečekané, jen mi lámanou angličtinou řekl, ať ho následuju. A v tu chvíli mi v hlavě vyvstaly otázky, jestli jsem blázen na tolik velký, že za ním půjdu, protože on už zrovna otevíral velká železná vrata do baráku, před kterým jsme zrovna stáli. A ano, jsem potrhlá natolik, že jsem v Indii následovala neznámého Inda do neznámého baráku obehnaného vysokou betonovou stěnou uprostřed níž byla těžká kovová brána. Nervózně jsem vešla dovnitř a on už otevíral další dveře a pozval mne dovnitř. S úžasem jsem se zastavila, protože jsem stála před sochou Buddhy v malé jednoduché kapli. Beze Slova jsem se usadila na připravený kobereček a začala meditovat. Soustředit se nebylo jednoduché, ale cítila jsem se krásně. V pravou chvíli na pravém místě. Po meditaci mě neznámý pozval na chai a představil mne místním obyvatelům. Měla jsem tu čest zavítat do malého chrámu, kde žijí dva mnichové a několik mladých studentíků. Provedli mne celou budovou a pozvali na zítřejší den na ranní meditaci a modlitbu. Taktéž jsem byla pozvána na místní vesnickou svatbu, ale to už je jiný příběh.
Nicméně na modlitbu a meditaci jsem ráno dorazila. A následující den znovu. Poznala jsem mého Guru Ji, postaršího mnicha s velkým srdcem a spisovatelským talentem. Netuším, jak jsme spolu komunikovali, protože anglicky umí jen pár základních frází, ale začal mi hodně vyprávět o dr. B. R. Ambedkar, který byl významnou osobností v dějinách Indie a také moderního buddhismu. Nadšeně jsem hltala každou informaci a on pak zavolal mladého novice, který mi donesl první dárek. Malou zažloutlou knížečku o Buddhově učení, psanou v angličtině. S úctou a respektem jsem dar převzala a těšila se dalšímu povídání. Po chvíli mne odvedl do jejich skromné knihovny a dal mi velkou knihu o buddhismu a pozval mne, abych začala studovat. Při loučení mne řekl, že jsem u nich v chrámu vždycky vítána.
Týdny plynuly a já se rozhodovala kam dál po studiu jógy v krásném městě Rishikesh. Sice jsem se chtěla jet ohřát někam do jižní Asie, ale cosi mě přesvědčilo, že moje krokky mají směřovat do Kushinagaru. A tak jsem uposlechla. Na poslední chvíli koupila jízdenky, poslala sms zprávu, že brzy dorazím a vydala se na cestu. Nedávno jsem slyšela o jedné holčině, která žila s mnichy, její příběh mne zaujal natolik, že jsem to chtěla také zažít. Netušila jsem, jestli zůstanu den, či týden, ale věděla jsem, že tam potřebuji jet.
Nakonec jsem s mnichy žila více jak měsíc. Za tu dobu jsem je sice na chvíli opustila, abych se zúčastnila mého již druhého meditačního kurzu Vipassana, ale zbytek času jsem strávila s nimi. Guru Ji, Bhante junior a mladí študáci se stali mojí indickou rodinou. Studovala jsem buddhistickou literaturu, ptala se na otázky, dostávala pracně přeložené odpovědi. Po dlouhém přemlouvání jsem byla vpuštěna do kuchyně a naučila se vařit indické pokrmy. Z pouhého standardního hosta jsem se stala členem rodiny, která mne vždycky s radostí přivítá v jejich skromném obydlí.
Od Vesmíru dostáváme nové a nové příležitosti, proto bychom neměli váhat a vždy se po nich vrhnout a užívat si náš život, protože máme jen jeden. Naučme se být šťastní sami za sebe, nečekat, že někdo další nás učiní šťastnými. To je jen a jen naše zodpovědnost. Buďme šťastní a šiřme naši pozitivní energii po celém světě. Shadu, Shadu, Shadu.
Když něco opravdu chceme, Vesmír nám pomůže.