Vítejte v Laosu
Po měsíci v Kambodže už mi končila víza a já musela odjet. Následující destinací byl Laos. V Siem Reap jsem si koupila jízdenku až do 4000 Islands v Laosu. V jízdence byly zahrnuty všechny druhy dopravy až po loď na ostrov Don Det.
Ze Siem Reap jsem jela v minivanu spolu s jedním francouzem a belgičanem. Jízda probíhala v poklidu, zastavilo se i na snídani a několikrát na toaletu. Jaké překvapení ale nastalo, když jsme byli doslova vystrčení z minivanu zhruba 40 km před hranicemi, ve městečku Stung Treng. Beze slova vysvětlení jsme museli jít a do našeho auta nastoupili cestující mířící opačným směrem než my. Zpočátku vše bylo v pohodě, procházeli jsme se kolem, podávali si ruce s místním postarším otravným pánem, čemuž jsem se samozřejmě v počínající koronavirové situaci snažila ubránit, ale stařík byl neodbytný. Minuty ubíhaly a měnily se v hodiny. Věděli jsme, že hranice se zavírají v 6 hodin večer. Tušili jsme, že bychom měli pomalu vyjet, abychom to stihli včas. Paní v restauraci evidentně pracuje i s autobusovou agenturou, takže jsme začali urgovat. Po nějaké chvíli přijel taxik, který nás dopravil k hranicím doslova na čas. Řidič nám pomohl vyndat zavazadla a posunkovou řečí ukázal směr kterým se vydat. Hranice z Kambodži do Laosu se přecházejí pěšky. Tak jsme se vydali na cestu, dobrodružství čeká.
Hraniční kontrola prvního státu proběhla hladce, razítko o opuštění země a hurá do mezizemí. Občas bych měla vážit své myšlenky a vyřčená přání. Z žertu jsem prohodila, že by byla sranda tady mezi státama kempovat. A téměř se tak stalo.
Do imigrační kanceláře Laosu jsme dorazil za deset minut šest. Což už pomalu znamená přesčas, když úřední hodiny jsou do šesti. Takže vyplnit formuláře, zaplatit poplatek za víza, poplatek za práci v neděli a poplatek za hezké počasí a hurá do Laosu. Ale kde je ten očekávaný autobus nebo tuk tuk? Poprosili jsme ještě imigračního úředníka o telefonát do agentury. Ten s převelikou ochotou, pomalu už na cestě domů za svou rodinou, zavolal na námi dodané číslo a dostala se nám odpověď, že tuk tuk přijede za dvacet minut. Tak jsme se usadili na silnici a čekali. Potkali jsme zde ještě pákistánského týpka čekajícího na neexistující večerní autobus do Pakse. Nicméně tuk tuk se neobjevil. Ale zato se objevil kambodžský prodejce dolarů. Něco málo papírků jsme vyměnili za jiné papírky a poprosili ho o telefonát do agentury. Samozřejmě, nebojte se, tuk tuk tu bude do dvaceti minut.
To je asi Laoská cesta jak vytrénovat lidi k trpělivosti. Po dvaceti minutách se samozřejmě nikdo neobjevil. Takže jsme seděli na zemi, potili se a poslouchali arabskou hudbu. Slušná to párty. Už jsme se začali porozhlížet, kde postavíme základní tábor. Náhle se objevil minivan a řidič nám neochotně zastavil a souhlasil, že nás doveze na naše vytoužené místo, ale že požaduje deset dolarů za osobu. To asi spadl z jahody na znak. Po asi půl hodině kdy odešel do svého auta souhlasil s cenou dva dolary, ale to už jsme nesouhlasili my. Věděli jsme, že loď na ostrov už takhle v noci žádná nepojede, že stejně musíme někde přespat a že platit peníze navíc rozhodně nechceme, protože jsme si koupili lístek. Řidič naštvaně odjel a my zůstali sami, poslouchajíce hudbu a snažíce se vymyslet co teď. Hlad by se přečkat do rána dal, ale žízeň už tolik ne. Naše lahve s vodou už byly prázdné, takže jsme se rozhodli vydat na průzkum. Obchůdek přímo za hranicemi byl zavřený, ale po pár metrech jsme objevili další, sice také zavřený, ale měli zboží venku. Vzali jsme si vodu a pod sklenici strčili několik bankovek. Ale šli jsme dál a objevili restauraci, která se jevila býti otevřená. A majitelka mluví anglicky, takže jsme si objednali jídlo a požádali jí zavolat do agentury. Nečekaná odpověď. Tuk tuk přijede do dvaceti minut. Po zhruba třech telefonátech a s standardních odpovědích, že za dvacet minut máme odvoz jsme se dočkali.
Hodina a půl čekání, první laoská večeře a pitná voda a odvoz dorazil. Velký osobák s třemi chlapíky na předních místech a řidič, který se sotva držel na nohou. Vypotácel se z auta a dosti marně se snažil udržet rovnováhu. Opileckou řečí prohodil něco jako omluvu, že nikdo nepřijel, ale také nám naznačil, že je to naše chyba. Protože je Mezinárodní den žen, a to znamená, že každý slaví, k cestování jsme si měli vybrat jiný den. Můj francouzský společník se nabídl, že to snad i odřídí, ale laoský řidič zjevně nějakou tu opileckou zkušenost má, takže jsme se bezpečně dostali do Nakasong, ale samozřejmě tam naše dnešní putování muselo skončit. Všichni lodní kapitáni taky slavili, osmý březen, MDŽ. Jakožto jediná holčičí členka posádky jsem dostala skleničku piva, to abych oslavila svůj den. Naštěstí náš řidič, shodou náhod, také vlastní hotel, takže nás s nadšením za pět dolarů na osobu ubytoval.
A takto začalo celé moje laoské dobrodruštví, se smíchem a velkou dávkou trpělivosti. A takhle mi Laos zůstane v paměti.
Berme to s nadhledem.